Už dlouho si říkám, že se na to někoho z těch mladých zeptám. Jak je vám, mladý muži, když se díváte na filmy z doby socialismu (vy říkáte komunismu), z vojenského prostředí vašich vrstevníků před 25 – 40 lety? Když slyšíte vyprávět historky z „vojny“ vašich starších sourozenců, rodičů? Dva zatracované roky, kterým jsme se vyhýbali snad všichni. Modrá knížka, která jediná mohla říci ne dvěma letům kdesi, kde lišky dávají dobrou noc…
No vidíte, a je to jako s těmi filmy o majoru Zemanovi, o ochraně našich hranic v padesátých letech. Jsou nesmírně oblíbené. Dvouletá základní vojenská presenční služba z nás udělala dospělé muže. Vraceli jsme se domů v jednadvaceti letech se zkušenostmi, o kterých jsme ani netušili, že jsme je získali. Přicházeli jsme zpět „do civilu“ s tím, že jsme ztratili dva roky profesního růstu. Pokud jsme nebyli zařazeni po všeobecném výcviku mimo svou profesi, pak ano. Mnozí ji však paradoxně na vojně našli. Šoféři, radiomechanici, opraváři a mnozí další. Ale vojna nám dala i něco víc, co jsme tenkrát ani netušili. To, čemu se říká přátelství, pocit sounáležitosti s kolektivem, odpovědnost za svá rozhodnutí, za kolektiv stejně starých kamarádů, odpovědnost ke zbrani, která mohla zabíjet, péči o svěřené hodnoty, které vzhledem k našemu věku (18 – 21 let) byly nemalé. Já vím, byly to i nesmyslné, zelené rozkazy o pohotovosti, službě o sobotách a nedělích, kdy se nic nedělo a koukalo se do stropu… V té době koukalo do stropu i mnoho jiných mladých lidí v uniformách ve Francii, Anglii, v Západním Německu, Španělsku, Polsku, Maďarsku, Bulharsku. I to byla doba, ve které svět žil, po Druhé světové válce.
Oteplování vzájemných vztahů „západu a východu“ vedlo na celém světě ke snižování délky vojenské služby až k profesionalizaci armád. A tak i u nás a v zemích kolem nás (v Německu nastoupili letos poslední chlapci – ze zákona) jsou už jen profesionální vojáci, kteří se učí „bojovat“ formou řádného zaměstnání.
Chtěl bych se zeptat té spousty mladých lidí plných adrenalinu, zda jim něco v životě neschází? Něco z toho, co si do civilu přinesli generace před nimi? Zda jim rovněž, pokud nestudují a pokud nemají práci, něco podstatného neschází? Kolektiv, kolektivní rozhodnutí, pocit sounáležitosti k celku, jeho úspěch nebo prohra. Pokud pominu jednorázové shromáždění v multiarénách na koncertech a na sportovních zápasech, pak mi zbývá právě ta doba společného zrání na úkolech, odpovědnost k naší zemi, k trochu vyšším cílům. Ne mávání vlajkou v jedné ruce a v druhé držet alkohol.
Z pohledu těch starších vidíme mladou generaci ochablou, neplnohodnotnou převzít cíle naše i našich předchůdců usilujících o samostatnost, hrdost, odpovědnost a věrnost, kdy pojem vlastenectví, kolektiv a společnost, nebyly fráze dnes zostuzené novodobými fašisty a rasisty.
Žádné komentáře:
Okomentovat