sobota 18. června 2011

Kathe Kollwitz

Kdysi mi „mecenáš“ všech sběratelů na sever od Ještědu pan Štípek věnoval starou grafiku, nic moc… To „nic moc“ jsem si rozbalil až doma a v ruce držel Käthe Kollwitz, paní mých snů, autorku, která opravdu mě oslovila. Držel jsem v ruce jeden její list. Kdo rýžoval zlato a našel šupiny, kdo našel v lese po dlouhé zimě prvního křemeňáka, ten pochopí. Vy, co máte ve sbírce svého Mauricia a potí se vám dlaně, víte, co nás spojuje. Krásno. U někoho to je Velké Březno, ale já už ho nepiju.
Autorka, ač by neměla, ze světa snů vstupovala do světa těch nejchudších, slabých, ponižovaných a prací udřených. Ano, i tohle je ono umění. Umění tak veliké, že větší jen těžko dohledáte něco, co téměř uráží. Berlínská stará paní, kterou Hitler nenávidí, maluje vše, čeho se mnozí štítí. Práci. Práci udřených, staré i mladé, obyčejné lidi. Nemoci stáří. Shrbené, zlomené a přece osobnosti. Víte, to bude asi tak, jako když vidíte čerstvě vykopaný lanýž. Z venku nic víc než starý sešlapaný střevíc, uvnitř katedrála Svatého Víta s kaplí Svatého Václava.
Tak nějak obmýšlela liberecká galerie v únoru 1975 výstavu ve svých prostorách. Přítel a kamarád, skvělý řidič podnikového auta Standa Pavliš, mi na památku udělal pár ilegálních fotografií z výstavy. Patří mezi ty, na kterých syn Jakub dostává své vysokoškolské diplomy, či na kterých se dcera Sára vdává. Pokud člověk stárne kvapem, pak se rád podívá, co zbylo a pokrývá se prachem. Se strachem, že jednou také zapomenu, jako mnozí zapomněli na tu starou paní, co neviděla Hitlera a jeho svět silných černých uřvaných uniforem.
Chtěl bych ještě jednou stát v řadě, slyšet klarinet na retro výstavě Käthe Kollwitz v liberecké galerii nebo tam, kam stará paní dojde. Třeba do obchodního centra za lidmi, kde bude vystavena a lidé spěchající centrem ji uvidí a zastaví se…

Žádné komentáře: