čtvrtek 6. října 2011

Polsky kousek od Liberce a Jablonce

Česká a polská řeč jsou jako dvě rozhádané sestřenice. Každá o té druhé tvrdí, že šišlá. Stále šlo o to samé. Kdo bude lepší, kdo komu bude vládnout, kdo bude tomu druhému lepším příkladem. Navzájem jsme si posílali mladičké fešné nevěsty, až nás v téhle politice převezli rakouští Habsburkové šikovnými předmanželskými smlouvami. Polská řeč byla v dějinách hodně slyšet především na bojištích, když si místní vyřizovali účty jednak se svými sousedy, ale především s německými řádovými rytíři, ukrajinskými kozáky, Turky z jihu. Nekonečné, nikdy nekončící spory vedli s ruskou říší.
Polský sedlák oře pole, kráčí vedle svého koně, šavlička mu zvoní o kamení. Je šlechtic, je na to patřičně hrdý. Doma nemá víc než jednu, dvě ovce, chlupatý kabát, jeden, dva, tři hrnce. Chudobu utápí ve vodce. Zapomněl jsem na postel plnou slámy a na studený kostel, ale tenhle svůj svět dovedli bránit.
Svět je plný Poláků, tak jako Irů, Finů, Maďarů. Na rozdíl od těch posledních jsou naše jazyky příbuzné. Rozumíme si. Máme společné hranice, problémy, ne už tak pití vodky a národní hrdost. Jeden by si řek – ideální sousedi. Poláci expandují do světa. Polští instalatéři do Anglie, do Čech polští faráři. Co dělat, aspoň nám v kostelech větrají. Je toho hodně, co se od nich můžeme učit.
Navzájem jsme se poznali, když už si léta navštěvujeme obchody. My k nim odjakživa pro čaj, pro dlouhé karmenky, zeleninu, kytky na dušičky, nábytek, odvážné kravaty s obrázky krásných děvčat. První kolu v originále v polské licenci jsem si koupil v Zavidově, zrovna tak, jako žluté, prošívané, vrzající módní boty. Polská děvčata se uměla vždy krásně obléci a jeden každý z nás se s nimi snadno dorozuměl. Sklep je polsky obchod, herbata se řekne čaj… Oni dnes poslouchají Banjo band Ivana Mládka. Polky k nám míří za potraty. Společného máme mnoho věcí: vrchol Sněžky, krásné pohraniční hory, uhlí na Ostravsku, některé svaté, slavné krále…
Poláci jsou na svou armádu hrdi. My kupujeme jen předraženou nefunkční zbroj. My jsme uznávaní armádní korupčníci, Poláci své hrdiny hýčkají, své slavné oslavují, my nemáme dost peněz ani na věnec. Polsky hovořili osobnosti v čele s paní, co rozbila atom, madam Curie, velký Frederik Chopin, Bolek a Lolek, revolucionáři světových revolucí, maršál Pilsudský a mnozí další. Já sám si velmi vážím hrdinů z Westr Plate, povstání polských Židů ve varšavském ghettu, všech Poláků, že postavili novou Varšavu. Polských polských dělníků z Budimexu, co postavili na Liberecku nové silnice, mosty a zrekonstruovaly hospodu na Bedřichovce při cestě do Chrastavy.
Polštinu uslyšíte v Libereckém kraji, v Austrálii, v Paříži i v Kanadě. Poláků jsou ve světě milióny. Jezdí i k nám do Liberce, Jablonce, prodávat sladké jahody, mrkev, celer, petržel, podívat se na hrady. Polskou hymnu umí každý Polák, i dítě, byť bylo v kočárku. Jezdíme si k nim pro řadu věcí, co umí vyrobit laciněji než u nás doma. Bratranec se mi oženil v Polsku, tatínkův bratr bojoval na jedné straně u Monte Casina s polským vojákem bok po boku. Vašek Horňák mi byl víc kamarádem než podnikovým řidičem. Však až Poláci dostaví hraniční most za Hrádkem nad Nisou, už se těším, jak pojedeme nonstop z Liberce via Polsko do Berlína.

Žádné komentáře: