My z Jablonce nebo Liberce máme tramvaje u nosu a hlavně víme, že jsou lepší než autobus. Ovšem mají i své zápory, ale ty nepřevyšují jejich klady. V létě to v tramvajích smrdí a v autobusech taky. Všichni víme, co je příčinou, ale jen klimatizace to nevyřeší. Historické tramvaje tohle neřešily. Byly v podstatě otevřené ze všech stran. Byly krásné. Měli bychom si je občas připomenout. V Liberci k tomu účelu mají Bovera klub a pár desítek nadšenců, co udělali pro tramvaje víc, než kdokoli jiný. Suma sumárum tam, kde se najdou obětaví lidé, tam je o kontinuitu nového a starého postaráno.
Má první cesta tramvají na kterou si živě pamatuji, byla mimo centrum Jablonce uprostřed hluboké zimy, někdy na konci padesátých let minulého století. Slunce svítilo a sníh jiskřil, rampouchy na nízkých střechách se téměř dotýkaly střechy vozu. To vše ve mně budilo dojem vánoční atmosféry, ačkoli u nás na Liberecku na dolním toku Lužické Nisy kvetly sněženky.
Tramvaj v Jablonci se rozeběhla úzkými uličkami do všech stran. Patřila k nádhernému koloritu města v kopcích. Něco jako tramvaj v San Francisku či Los Angeles. Tramvaj pro místní a hlavně pro turisty, co jedou z Lužických hor do Jizerských. Na takovou jízdu se vskutku nezapomíná.
Další jízda tramvají, která mě oslovila se konala v roce 1959. V tomto roce se oslavovalo 10. výročí založení pionýrské organizace. Z Liberce jsme my, tzv. vzorní pionýři, odjeli do Prahy, kde jsme se společně zúčastnili mnoha zábavných akcí, na které jsme se dopravovali tramvajemi. Jako jízdenka pro jízdu tam i zpět sloužil na krku uvázaný pionýrský šátek. Myslím, že to byl druhý den, kdy jsme jeli s řidičem, co měl za předním sklem pohlednici tehdy nového monumentálního pomníku J. V. Stalina, který stál nad Prahou a shlížel na Pražany, v zástupu dalších do žuly tesaných soudruhů.
Už tehdy jsem sbíral pohlednice, ale tahle černobílá se Stalinem a jeho kamarády nebyla nikde k mání a tak jsem o ni s řidičem tramvaje smlouval. Peníze nechtěl, chtěl mě vidět na kolenou. Chtěl můj pionýrský šátek výměnou za Stalina. Kdybych šátek sundal a vyměnil, musel bych zpátky po svých. Kde bych vzal padesátník? Ovšem, kdo ví, co je to sběratelská vášeň, ten mě pochopí. Z tramvaje jsem vystupoval jako vítěz, se Stalinem v ruce. Šupal jsem sice pěšky, ale hrdý na to, že jsem se pochlapil. Nakonec jsem v kufru našel ještě jeden pionýrský šátek, náhradní. Nevím, jak řidič naložil s mým slibovým šátkem, ale vím bezpečně, jak skončil v Praze Stalin. Ono se to rýmuje. Jako - halda sutin… Pohlednice s ním přežívá v krabici od přezůvek a patří do sbírky tzv. kuriózních pohlednic.
Tak se přihodilo, že si pamatuji dobře pražské tramvaje řízené klikou s průvodčím, který obcházel pasažéry, prodával lístky a dával povel k odjezdu šňůrou a následným zvoněním..
Abych se přiznal, hezčí tramvaje byly ty, co se proháněly zasněženou krajinou od Ještědu po jablonecké pláně, v úzkých uličkách Liberce a Jablonce, kde vám za zády stále zvonilo, pískalo a skřípalo.
Je nadmíru pozitivní a správné, že se dnes pod Ještědem vážně uvažuje o vytvoření muzea tramvají - místní hromadné dopravy - v prostorách bývalých LVT. To je ona, ta krásná myšlenka, jako tehdy, která před více než před sto lety, přivedla na koleje ty prapodivné, ze všech stran otevřené pojízdné krabice. Díky pánové z Bovera klubu. Jste báječní…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat