neděle 2. října 2011

Po schodech

Když mě maminka odnášela z liberecké porodnice, tatínek čekal pod schody a starou pikolou si nás odvezl do Loučné u Hrádku nad Nisou. Deset schodů vedlo v Machníně do krámu paní Langové, kam jsem tak v padesátém roce chodil s maminkou nakupovat. Jen čtyři schody vedly na radnici v anglickém Brentnu a stačily, abych se během dalších dvaceti minut oženil. Kolik jsem jich vystoupal do letadla, kterým jsem se vracel do Čech, si už nepamatuji.
O schody jsem škobrtal po celý svůj život. Znám krásné, široké dřevěné schody na zámku ve Svijanech hned vedle pivovaru s výtečnou jedenáctkou. Znám schody, které vržou a srovnal bych je s těmi machnínskými ve vilce u Reichů před šedesáti lety.
Známější budou Španělské schody v Římě s jejich prazvláštní atmosférou. Zámecké vedou vzhůru k Pražskému hradu, na cestě na Golgotu v Jeruzalémě, do podkroví zámku Humprechtu a na Grabštejně ke zvonu ve věžičce. Schody vedou hříšníky rovnou do pekla a snaživé do nebe. Není mi známo, z jakého jsou materiálu, ale podle stáří budou jistě mimořádně trvanlivé a budou toho muset ještě hodně vydržet. Cestu mi občas zkříží schody do vinného sklípku. Dřív, v dobách svého mládí, jsem po schodech nahoru nosil za malou úhradu dědečkovi uhlí.
Po schůdkách jsem nastoupil i do vlaku směr Milovice v Čechách, abych se odtamtud vrátil po dvou letech jako četař naší lidové armády. Schody mi namazal i neznámý „přítel“. Schody za katrem jsme myli mazlavým mýdlem. Schody mají i naše krásné radnice a v mezipatře je zdobí krásné vitráže. Schody vedou i do hospodského sklepa a potí se. Schody vedou do synagogy i do Kostela svatého kříže v Liberci na Malém náměstí.
Neznám školu v Liberci nebo v Jablonci, kde nemají schody. Schodem je i stupínek před školní tabulí. Schody máme před služebnou policie a vedou i do kriminálu. Shora dolů po schodech sjížděl ve známém filmu „Křižník Potěmkin“ dětský kočárek. Vrah knížete Václava jej dostihl na schodech kostela ve Staré Boleslavi. Železné schody vedly tubusem věže do nitra atomové ponorky dosud ležící na mořském dně v Barentsově moři. Po schodech sestoupil Armstrong, aby udělal první kroky na Měsíci.
Kousíček po schodech, pak po koberci a Oskar v Hollywoodu je váš. Několik málo schodů vzhůru a jste na rozhledně v německém Hernnhutu – česky v Ochranově, kousek za Žitavou. Rozhlídnete se a dějiny České koruny jsou odsud vidět jak na dlani. A začněte hned dole, pár metrů pod vámi.
Jen dva schůdky vedou dolů do hospůdky „U Pinkasů“, do České besedy, do Parlamentu pod libereckou radnicí. Vedou dolů k moři vedle mola, do kravína, do vepřína. Po schůdkách vzhůru na korbu „vétřiesky“. To jsme ještě jezdili se třídou sbírat na podzim brambory na svahy Ještědu. Na schůdcích tramvaje u Imperialu stál můj táta, když kolem jela vládní limuzína s legendárním Ho-či-minem.
Viděl jsem schody, co kloužou ve Vatikánu i v moskevském hotelu. Sousta jich vede na Petřínskou rozhlednu. Schody jsou za zdí na Sychrově a Rohanové tudy chodili, když v noci hledali u některé z kuchařek to, co jejich manželky neměli. Chleba s máslem, sklenici podmáslí, škvarky, půlku husy, škvarky, prášek na spaní…
Po schodech odchází zavržená dcera, honí se po nich děti. Své schody mají zubaři. Schody jsou jako dobrá kniha, prostě k nám lidem patří, s tím už se nedá nic jiného dělat. A tak se po nich bez obav rozběhněte. Přesto si prosím dejte pozor, pokud se namažou, pak občas kloužou.

Žádné komentáře: