U
babičky v Geršdorfu, to je dnešní Loučná, součást Hrádku nad Nisou, visel na
zdi v kuchyni mlýnek na kafe. Zrnková káva nebyla po válce běžná, ale babička,
hospodská, si poradit uměla. Smíchala v mlýnku něcoo praženého, něco sušeného,
přidala pár zrnek opravdové kávy a mlela tak dlouho, až výsledkem bylo kafe, že
na něj, co živ budu, nezapomenu.
Ta
vůně! Tak voní snad jen med v medometu, pryskyřice po ránu, když je les kolem
ještě plný mokrých pavučin a vysoké trávy. Tak voněla babiččina ranní káva,
melta, do které jsem si lámal suchý chleba. Babička pokaždé volala: „Dej si tam
cukru, co je třeba.“ Strávníků bylo víc a všichni jsme rozuměli a věděli, že
máme jíst a pít.
Čaj
byl na stole také. Čaj se lžičkou v hrnečku a s voňavým kouřem, s horkou párou
nad ním.Nad stolem se srážely vůně růže stolisté. Nebylo třeba ani jíst a pít.
Stačilo dýchat nosem, zavřít oči a snít.
Jen
dětí sedělo u stolu pět. Pak přisedli dospělí a my se srazili k sobě blíž.
Dospělí pili také meltu. Čaj tu byl jen pro tatínka a pro maminku, která se
sem, na konec světa, přivdala z Prahy a čaj byl něco, co pijí lidé z města.
Meltu maminka odmítala vždy slušně, ale vytrvale. Pokaždé.
Když
jsme se odstěhovali z Hrádku, nebyl nikdo, kdo by mi meltu vařil. Meltu a margarin
maminka, která prožila válku a tehdejší protektorátní zásobování Prahy
potravinami, zásadně a jednou provždy zavrhla. Nastal čas čaje a později pravé
pražené zrnkové kávy.
Káva
se ve velkém mlela a pražila v Matoušově ulici, kousek od našeho libereckého
bytu. Tak obden se obsluha míchaček – pražících bubnů zapovídala a nechala kávu
přepražit. Tak vznikl můj odpor ke kávě, k zápachu, který zahalil okolní ulice,
vnikal do oken a nutil nadávat a hrozit
pražírně kávy pěstí.
Zbyl
mi než čaj, herbata, jak říkají Poláci. Ti měli čaj a dlouhé cigarety v
šedesátých letech minulého století na všech pultech pro Čechy. Cigarety jsem si
kupoval, i když jsem nekouřil. Jen pro tu vůni a barevnou exotickou krabičku.
Čaj
dodnes pořádně vařit neumím, ale denně ho vypiji tři litry, čímž dělám radost
urologovi a sám sobě si přidělávám starost, jak srovnat spaní s běháním. Co
naplat. Život je melta nebo čaj. Ať se
na problém dívám z kterékoli strany, vždy vám vyjde jen jeden šálek nebo hrnek,
káva nebo čaj.
Dobře
zvolil ten, kdo je pije každý den. Samosebou, že už to není ten čaj a kafe s
chlebem od babičky, ani bramborák, jak ho uměla jen moje máma. Je tu něco, co
jednou ocení naše děti. To, co zažívaly u snídaně ony, co je bude nutit
vzpomínat. Nikomu nechci sahat do svědomí,
nemám valné smýšlení, o čem to bude. Jaká vůně je jednou bude spojovat
při vzpomínkách na snídani? Co že si to mohli vybrat, co pili před cestou do
školy. Cítíte tu vůni?
Žádné komentáře:
Okomentovat