Dnes,
kdy si spousta Čechů kupuje nemovitosti i živnosti v Žitavě a spousta Lužičanů
má své firmy na severu Čech, zdá se, že už nic není nemožné. A proč by mělo být?
Je jen na našich dětech (nám starším už asi odzvonilo), zda se naučí dobře
německy nebo anglicky a uspějí v konkurenci. Něco to ovšem stojí. Nemluvím o
penězích – záměrně. Není a nikdy to nebude jen o penězích. Ano, snad v té
jedné, v první generaci. Musí to v člověku být, jako ve sportovci, každý musí
chtít sám. Věnovat se jazyku, svému snu – oboru mnohem víc než se mu věnují
ostatní. Chtít vyniknout. Potom ovšem není čas vysedávat v restauracích a nadávat
na komunisty, že to tenkrát tak rychle pustili. Je to v nás. Je to lenost, nechuť
obětovat své pohodlí.
Můj
strýček se za První republiky vyučil zámečníkem, spíš lodním mechanikem u specialisty
v Žitavě. Do Žitavy denně dojížděl vlakem z Liberce. Za své. Bez dotací. Prvním
vlakem tam, po deseti hodinách zpátky. V Liberci tehdy nebyl nikdo, u koho by
se jako lodní zámečník vyučil. V Žitavě to stihl právě včas, než sem dorazil
Hitler se svou pakáží. Strýček v pokročilém věku zemřel v hodnosti viceadmirála
jako generální inspektor největší izraelské plavební společnosti.
Strachujme
se vlastní pohodlnosti, lenosti, nechuti umazat si ruce šmírem a nadělat si v
dlaních mozoly, ráno zaspat a vykašlat se na povinnosti. Chtít vše a obětovat
nic nebo jen málo ze svého pohodlí. Je škoda nemít vlastnosti těch prvních
slavných VIP. Mohli jste být mezi nimi. Stačilo jen víc chodit do školy, leccos
si odpustit a pak už stačilo jen zazvonit a vzít za kliku a dveře do světa
otevřít.
Není
všem dnům odzvoněno, každý si hraje se svým osudem a s kariérou. Ta stojí spolu
s námi uprostřed cesty a je na dosah. Nic není nemožné a svět je jen
jeden. Bez hranic. Nedejte se tím odradit.
Žádné komentáře:
Okomentovat