Já
měl s botami pokaždé kříž. Vy, kteří máte velikost nohou do čísla 45, nevíte o
čem je řeč. To se vám to chodí a shání boty! Co shání! Boty se vám samy
nabízejí. To já, co pamatuji, měl s botami problémy už od první třídy. Tak
například výtečné kotníčkové pionýrky. Byly by, ale o číslo menší, takže mi v
nich v zimě omrzly prsty, protože víc než slabé ponožky se do nich nevešlo. A
tak to bylo až do vojny. Prodavačky v obuvi se smály a ukazovaly si „lodě“, co
prý ani nemají.
Jen
co jsem narukoval, seděl jsem dva dny na cimře a čekal na kanady číslo 48.
Nebyly. Obdobně brýle na míru do plynové masky. Dva roky základní vojenské
služby v jedněch botách, to je na medaili. Asi ne na purpurové srdce, ale
válečný kříž by to spravil.
Dnes
náš obuvnický trh zprivatizovali Vietnamci. Jejich geometři nevytáhli paty z
Asie a tak vyrábí boty jako pro panenky a plaváčky. Už hrozilo, že budu chodit
bos, ale přišla doba internetu a s ní – všeho dost. Nemohu se nabažit. Od
holínek do kravína přes lakýrky až po papírové boty do penálu.
Tehdy
jsem po nadlidské snaze kdesi v Čechách koupil vycházkové „lodě“ a víte, že se
ani doma neohřály? Bylo mi dvacet, sloužil jsem, coby záklaďák v Milovicích a o
boty jsem přišel v Praze. My z venkova víme, co je to pragocentrismus. Se vším
se muselo a i dnes se musí do Prahy. Odejel jsem, služebně určený k přespání na
vojenském kavalci pražské posádky.
Jistě
dobře víte, jak chlapci kolem dvaceti lehce ztrácejí hlavu při styku se stejně
starými děvčaty. Na Jarově, na kolejích vysoké školy jsem ji poznal a v parku
na lavičce vyznal lásku. Dodnes nevím, proč jsem si při tom sundal boty a
pokračoval v ponožkách. K tomu všemu jsem si ještě sedl na brýle... Po jistém
čase, na který se nepamatuji, boty zpod lavičky zmizely.
Tváří
v tvář nové zkušenosti jsem navždy opustil nadějnou studentku ekonomie a v
ponožkách, s rozsedlými brýlemi se kolem čtvrté hodiny ranní vydal z
kopcovitého vršku Jarova směrem do vnitřní Prahy. Cestou jsem byl dvakrát
lustrován, okraden o hodinky a o iluzi, že cikáni (tehdy ještě cikáni) jsou
bratři. Nakonec, kousek od posádky, mě zatkli. Jeden z nejsilnějších argumentů
byl, že voják základní služby nechodí bos. Bránil jsem se, že mám zelené
ponožky, i když to byla pravda jen částečná, protože dolní část ponožek zůstala
na chodnících matičky Prahy.
Než jsem to
všechno pražskému veliteli po pravdě vysvětlil, bylo ráno.Velitel mi zapůjčil
své boty, které jsem pod sankcemi vrátil po motospojce, která jinak jezdila
mezi generálním štábem a Pražským hradem.
Tím
ovšem armáda koncepčně neřešila problémy, které s botami měl kdekdo a
nikoho tehdy nenapadlo řešit věc jinak – zrušením základní vojenské služby.
Žádné komentáře:
Okomentovat