V odlehlé
uličce sníh vydrží pokaždé déle, než na té hlavní. Vím to,
mé dětství se ubíralo i cestičkami vedlejšími. Jednou jsme se
odstěhovali na druhou stranu obce, opět do uličky, co nebyla
hlavní. Maminka byla ženou v domácnosti starající se o
výchovu dítěte. Tím jsem byl já. Tatínek ze svého platu
v továrně živil maminku, mě a sebe. Bylo to hodně málo
peněz, ale na vesnici se žilo levněji, než ve městě. Netopilo
se ve všech místnostech, tolik se nejedlo, nekupovali se hlouposti,
oblékali jsme se střídmě, maminka leccos ušila a upletla. Boty a
věci kupované v obchodě vydržely, na rozdíl od současných,
velmi dlouho. Elektřina, voda a služby byly velmi laciné, stejně
jako pivo, chleba, benzín, mléko. Léky na recept byly zdarma,
stejně jako školní pomůcky, mateřské školky až po studium na
vysoké škole.
Hlavně,
co dovedu ocenit ve stáří, bylo bezpečno. Oprávněný strach
z trestu byl víc než motivující, zločinnost existovala, ale
přeci jen šatlavy, tak jako dnes, nepraskaly ve švech, a co je
důležité - vězni neměli v ,,nápravném zařízení“ pohodlí,
museli pracovat. Kategorie politických vězňů byla zneužívána
a neadekvátně pronásledována a šikanována.
V té
době předtelevizní, předmobilní a předpočítačové jsme žili
život za železnou oponou oddělující náš svět od světa
svobodného podnikání, cestování, moderní hudby, svobodného
přístupu k náboženství, ke svobodě slova. To vše více-méně
rozdělilo společnost. Většina starších spoluobčanů se
postavila nalevo, mladé a nezaměstnané na střed, nebo na stranu
těch, co volají po starých zlatých časech, časech, mého mládí…
Tehdy
sníh, když už napadl tak, v těch našich vedlejších
uličkách se udržel i po celé vánoční prázdniny. V sobotu a v
neděli bílý, neposypaný, na saních sjízdný od shora uličky až
na rovinu dole u Nisy ke krámu se smíšeným zbožím. Tak, jak
bylo v noci černo, když tma byla tmou tmoucí a my měli
s dospělými černou hodinku - čas věnovaný i nám dětem,
povídání si o všem možném i o tom, co dávalo rodinu dohromady.
Podobně
zase, když jiskřil čerstvě napadaný sníh a my s tátou se
svezli na sáňkách, stavěli sněhuláky, zašli si do knihovny, do
vesnické hospody (na limonádu), do kina v sále místní
hospody…
Ty bílé
dny bez popelu na cestách ulic vedlejších, to bylo moje mládí,
tak trochu jako z Ladových zimních pohlednic. Odlehlé ulice,
kde se zpomalil čas... Byla to doba, kdy byl doma vždy někdo, kdo
se postaral. Čas úplných rodin, plných školních tříd. Odlehlé
uličky, nám daly vyrůst, vystudovat, vychovat nás a často i naše
děti, než nám je doba vymknutá z kloubů vzala.
Po bílé
noci to byl často bílý den, který jiskřil ranními mrazíky. To
byl čas našich dlouhých zim, kdy bylo vše jak bejvávalo - sníh
z chodníků a ze silnic odvážen zemědělci pryč kamsi na
skládku za město.
Žádné komentáře:
Okomentovat