Egonovy pohledy

pondělí 15. června 2015

Bílá svítí, zahltí oči v zimě


V odlehlé uličce sníh vydrží pokaždé déle, než na té hlavní. Vím to, mé dětství se ubíralo i cestičkami vedlejšími. Jednou jsme se odstěhovali na druhou stranu obce, opět do uličky, co nebyla hlavní. Maminka byla ženou v domácnosti starající se o výchovu dítěte. Tím jsem byl já. Tatínek ze svého platu v továrně živil maminku, mě a sebe. Bylo to hodně málo peněz, ale na vesnici se žilo levněji, než ve městě. Netopilo se ve všech místnostech, tolik se nejedlo, nekupovali se hlouposti, oblékali jsme se střídmě, maminka leccos ušila a upletla. Boty a věci kupované v obchodě vydržely, na rozdíl od současných, velmi dlouho. Elektřina, voda a služby byly velmi laciné, stejně jako pivo, chleba, benzín, mléko. Léky na recept byly zdarma, stejně jako školní pomůcky, mateřské školky až po studium na vysoké škole.
Hlavně, co dovedu ocenit ve stáří, bylo bezpečno. Oprávněný strach z trestu byl víc než motivující, zločinnost existovala, ale přeci jen šatlavy, tak jako dnes, nepraskaly ve švech, a co je důležité - vězni neměli v ,,nápravném zařízení“ pohodlí, museli pracovat. Kategorie politických vězňů byla zneužívána a neadekvátně pronásledována a šikanována.
V té době předtelevizní, předmobilní a předpočítačové jsme žili život za železnou oponou oddělující náš svět od světa svobodného podnikání, cestování, moderní hudby, svobodného přístupu k náboženství, ke svobodě slova. To vše více-méně rozdělilo společnost. Většina starších spoluobčanů se postavila nalevo, mladé a nezaměstnané na střed, nebo na stranu těch, co volají po starých zlatých časech, časech, mého mládí…
Tehdy sníh, když už napadl tak, v těch našich vedlejších uličkách se udržel i po celé vánoční prázdniny. V sobotu a v neděli bílý, neposypaný, na saních sjízdný od shora uličky až na rovinu dole u Nisy ke krámu se smíšeným zbožím. Tak, jak bylo v noci černo, když tma byla tmou tmoucí a my měli s dospělými černou hodinku - čas věnovaný i nám dětem, povídání si o všem možném i o tom, co dávalo rodinu dohromady.
Podobně zase, když jiskřil čerstvě napadaný sníh a my s tátou se svezli na sáňkách, stavěli sněhuláky, zašli si do knihovny, do vesnické hospody (na limonádu), do kina v sále místní hospody…
Ty bílé dny bez popelu na cestách ulic vedlejších, to bylo moje mládí, tak trochu jako z Ladových zimních pohlednic. Odlehlé ulice, kde se zpomalil čas... Byla to doba, kdy byl doma vždy někdo, kdo se postaral. Čas úplných rodin, plných školních tříd. Odlehlé uličky, nám daly vyrůst, vystudovat, vychovat nás a často i naše děti, než nám je doba vymknutá z kloubů vzala.
Po bílé noci to byl často bílý den, který jiskřil ranními mrazíky. To byl čas našich dlouhých zim, kdy bylo vše jak bejvávalo - sníh z chodníků a ze silnic odvážen zemědělci pryč kamsi na skládku za město.


Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka