Tak,
jako v barevnách našich textilek nevonělo nic (pokud močovina
někomu voní, pak se omlouvám), byly naopak v Liberci továrny,
z jejichž oken se linula taková vůně, že i můj chlapecký
nosík nechtěl z téhle ulice do jiné…
Začnu
ještě jinak. To když maminka dělala povidla, musela být
z bezpečnostních důvodů okna dokořán a já daleko od
bublajících švestek. Maminka s šátkem na hlavě a s velkou
vařečkou vládla té mé sluneční soustavě. Když jsem se chtěl
po letech do povidel pustit osobně, tak je dodnes okolí místa
vaření poznamenáno výstřely oné prapodivné sladké
koexistence, co ulpěla na zdech a na hrncích, odkud nešla
odstranit. Povidla voněla a byla všude.
Vše
po mamince mi sladce voní, rovněž i po skořici, kterou nemusím,
po vanilce, po cizokrajném koření, po láku od okurek, po
svíčkové, domácí malinové šťávě. (Můj věrný čtenáři,
i ty, anonyme, nezapomněl jsem na nic? ) Po pečeném vepřovém
kolenu s křenem a hořčicí. Na světě to chodí tak, že
všechno má svůj osobitý pach. Černoch, indián, jako bílá
tvář, o Ribaně nemluvě…
Maminka
uměla skoro všechno. Moc neuměla jen jedno - vařit. Přesto, že
jím s chutí, nic to nemění na faktu, že jsem měl maminku moc
rád. Když zavářela, táta před její aktivitou utíkal. Já ji
mám spojenou s tím voňavým sladkokyselým lákem na
květácích, okurkách, na paprikách. Meruňky a jahody ztratily
zavařením barvu a vypadaly mdle a šedivě. Máti uměla zavařit
téměř všechno - jedlé jeřabiny, houby, škvarky, maso z králíka
a do vodního skla i vejce.
Co
páchlo víc jak močovina v libereckých barevnách, byla
nakládaná domácí zelenina. Když se otevřela, spolehlivě od
našich dveří odehnala pošťačku, zloděje i kominíka. Bože,
ale to byla dobrota! Olomoucké syrečky proti téhle míchané
zelenině byly slaboučkým čajem, odvarem z pampelišek.
Já
tomu léku na všechno říkal smraďoška, a máti, že poztřít by
to mohla leda v plynové masce, a
že kdekterá popelnice v parném létě voní lépe. Což
pravda nebyla, i když parné léto a městské popelnice, co do vůně
zanechají silný dojem na mnoho let.
Vůně...
Jak jinak voní moře ráno,když se probouzí a večer! Jak voní mé
milované město, když v létě zkropí jeho ulice vůně vody
z postřikového vozu, v dusnu, po dešti? Ráno chladem,
husí kůží na rukou, když kolem všechno ještě spí. Voní i
prádlo na šňůrách, houby, co se suší na novinách, káva i
čaj v malovaném hrnku, lípa v květu, ovocné dorty,
vánoční cukroví od babičky, malé dítě vytažené z vaničky,
krém i voda po holení.
A
ještě abych nezapomněl. Na Ruprechtické ulici v Liberci to
bylo Lipo – výroba bonbónů, žvýkaček Pedro, pendreků,
antiperlí a bůhví čeho ještě, co tam ještě dělali. Okny
v přízemí, tehdy ještě bez pletiva a bez mříží nám
dětem ty sladkosti dávali. Kde jsou ty časy, kdy to šlo a nebyly
z toho maléry… Tak ať vám svět voní bez malérů.
Žádné komentáře:
Okomentovat