Egonovy pohledy

sobota 27. června 2015

Voňavým světem, po kolena v minulosti

Tak, jako v barevnách našich textilek nevonělo nic (pokud močovina někomu voní, pak se omlouvám), byly naopak v Liberci továrny, z jejichž oken se linula taková vůně, že i můj chlapecký nosík nechtěl z téhle ulice do jiné…
Začnu ještě jinak. To když maminka dělala povidla, musela být z bezpečnostních důvodů okna dokořán a já daleko od bublajících švestek. Maminka s šátkem na hlavě a s velkou vařečkou vládla té mé sluneční soustavě. Když jsem se chtěl po letech do povidel pustit osobně, tak je dodnes okolí místa vaření poznamenáno výstřely oné prapodivné sladké koexistence, co ulpěla na zdech a na hrncích, odkud nešla odstranit. Povidla voněla a byla všude.
Vše po mamince mi sladce voní, rovněž i po skořici, kterou nemusím, po vanilce, po cizokrajném koření, po láku od okurek, po svíčkové, domácí malinové šťávě. (Můj věrný čtenáři, i ty, anonyme, nezapomněl jsem na nic? ) Po pečeném vepřovém kolenu s křenem a hořčicí. Na světě to chodí tak, že všechno má svůj osobitý pach. Černoch, indián, jako bílá tvář, o Ribaně nemluvě…
Maminka uměla skoro všechno. Moc neuměla jen jedno - vařit. Přesto, že jím s chutí, nic to nemění na faktu, že jsem měl maminku moc rád. Když zavářela, táta před její aktivitou utíkal. Já ji mám spojenou s tím voňavým sladkokyselým lákem na květácích, okurkách, na paprikách. Meruňky a jahody ztratily zavařením barvu a vypadaly mdle a šedivě. Máti uměla zavařit téměř všechno - jedlé jeřabiny, houby, škvarky, maso z králíka a do vodního skla i vejce.
Co páchlo víc jak močovina v libereckých barevnách, byla nakládaná domácí zelenina. Když se otevřela, spolehlivě od našich dveří odehnala pošťačku, zloděje i kominíka. Bože, ale to byla dobrota! Olomoucké syrečky proti téhle míchané zelenině byly slaboučkým čajem, odvarem z pampelišek.
Já tomu léku na všechno říkal smraďoška, a máti, že poztřít by to mohla leda v plynové masce, a že kdekterá popelnice v parném létě voní lépe. Což pravda nebyla, i když parné léto a městské popelnice, co do vůně zanechají silný dojem na mnoho let.
Vůně... Jak jinak voní moře ráno,když se probouzí a večer! Jak voní mé milované město, když v létě zkropí jeho ulice vůně vody z postřikového vozu, v dusnu, po dešti? Ráno chladem, husí kůží na rukou, když kolem všechno ještě spí. Voní i prádlo na šňůrách, houby, co se suší na novinách, káva i čaj v malovaném hrnku, lípa v květu, ovocné dorty, vánoční cukroví od babičky, malé dítě vytažené z vaničky, krém i voda po holení.

 A ještě abych nezapomněl. Na Ruprechtické ulici v Liberci to bylo Lipo – výroba bonbónů, žvýkaček Pedro, pendreků, antiperlí a bůhví čeho ještě, co tam ještě dělali. Okny v přízemí, tehdy ještě bez pletiva a bez mříží nám dětem ty sladkosti dávali. Kde jsou ty časy, kdy to šlo a nebyly z toho maléry… Tak ať vám svět voní bez malérů.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka