Egonovy pohledy

sobota 27. června 2015

Kam vedou všechny ty cesty…

Když jsem byl malý, byl jsem zvídavý… Prý hodně zvědavý, jako opice. To bylo pořád: Kudy tudy vedla cesta na hrad? Do města, k řece, k babičce, do lesa? I v pohádkách nebylo pro mou zvědavost místo. Šla Karkulka opravdu lesem, cestou, necestou? Co jsou to bludné kořeny uprostřed cesty? Obdobně, v případě Šípkové Růženky, Jeníčka a Mařenky. Kam vede cesta tam bez zpáteční jízdenky? Cesty, cestičky. „Co z tebe, kluku dobrej, bude? Cestář? Co tě tak zajímají, cesty, cestičky?“ To byla slova mojí matky.
Začalo to tím, že od kostela dolů k mostu přes Nisu se rekonstruovala stávající prašná silnice. Bylo mi pět a koloběžka po prašné cestě jela nic moc. A tak jsem sledoval pozorně postup cestářů, něco jako stavební dozor. Aby to šlo bez průtahů, komentoval jsem prý i čas dělníků na svačinu, opřen o koloběžku za bezpečným plotem. Matka jim nosila vodu k pití a omlouvala mé chování tím, že mám slíbeno, že smím jezdit – až bude práce hotova, po hladkém asfaltu od kostela až po most přes Nisu. A tak vám i dnes mohu odříkat, po víc jak šedesáti letech technologický postup oprav prašné komunikace.
Dočkal jsem se a nebyl jsem sám, komu to jelo a jezdilo. Nějak se událo a ty cesty se mi staly osudem. Od těch kolem hradů, tvrzí, až po ty, co jim táta říkal autostráda a které stavěl v Německu Hitler, aby dal Němcům práci a nenechal je hladovět. Všímal jsem si cest, co vedly úvozem, brodem, s Čedokem, s CKM. V Neapoli, pod Římem jsem viděl, kudy se daly do světa kohorty římských legií. Cestu, které se dodnes říká Via-Apia. Viděl jsem, kde přepřahali koně na svahu Ještědu, kde spali jezdci s poštou ve vysokém klobouku, kde poštovní trubka křičela do kraje: Pošta je tu!
Viděl jsem cesty v zajateckých táborech, cestu k Babimu Jaru v Kyjevě. Vím, že kdesi je cesta Via Dolores, že na úbočí vysokých skal vedou cesty jen pro ty, co netrpí závratí a že existují brody s mělkou vodou. Dálnice, cesty, 1., 2. a 3. třídy. Cesty od lavičky k lavičce, cesty zadumané, džunglí, lyžařské stopy, cesty, co vedou zvířata k vodě, letadlové koridory, letadla, co za sebou zanechávají bílou stopu na modré obloze.
Cesty, to byla i ta má vlakem za babičkou, ráno do školy, do školky na oběd, na plovárnu, do knihovny. Cesty, co vedou splavnými řekami Čech, brázdy v moři vody, co se tvoří za zaoceánskou lodí, cesty, kterými chodí srnky pít.


 Stále se ptám, kam vedou všechny ty cesty. Kam mě přivedou? Stále se ptám, kam vede má cesta a kde končí, mám pospíchat? Každá cesta přece vede do Říma...

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka