Hospoda v zatáčce v esíčku kousek od centra. Už ne
k Valtinovu, ne rovně na Mimoň - mám namířeno na opačnou
stranu. Při cestě mi kdosi, komu bych ruku políbil, postavil
naproti hospodě lavičku do betonové zdi. Nohy z kovu a na nich
prkno, dnes už staré, seschlé, popraskané, ale funkční, jako
hráz na přehradě, guma v trenýrkách.
Paní, co do objemu značná, obsadila polovinu lavičky, se
ztotožnila s mou urputnou snahou dojít až k ní a
sednout si, třeba i jí na klín. Pokud to ještě nikdo z vás
neví, tak se mi špatně chodí, neboť mám vše, co sedmdesátník
má mít a co mu v tomto věku odchází. Paní mi popustila kus
svého záchranného voru a neodpustila si zeptat se: „Co vás
bolí?“, a já, co bych to tajil: „Koleno.“ „A, že nám
hezky svítí sluníčko?“, kontrovala paní a já: „Kolik vám
bylo?“ Ona nahlas: „Osmdesát pryč.“ Já nahlas: „Večer
bude pršet, „ a potichu: „Já do centra na tu poštu nedojdu.“
Paní nahlas: „Abyste tam došel, když vás to tak bolí!“ Zvedl
jsem se a statečně řekl: „Děkuju, jdu jenom na poštu…“
Z pošty je to pár kroků ke sv. Zdislavě do chrámu. Jablonné
to má dobře ošetřeno. Na chrámového lupiče tu čeká jedna
studentka v rámci svého studijního vývoje. Bydlí na faře a
nenápadně - nápadně si hledí návštěvníka, případného
zloděje. Zprvu jsem byl potěšen jejím zájmem, ale když jsem
shledal důvod zájmu o svou osobu, nadšení rázem opadlo… Přesto
a snad nějak se ospravedlnit, požádal jsem slečnu o rozhovor a
dozvěděl se, že tímto způsobem střeží obdobná parta i chrám
v Hejnicích. Doufám, že už ne svatého Víta v Praze na
Hradčanech, to by mi připadalo jako hazardování s penězi
z restitucí… Dívka mi pošeptala mnohé z tajemství
„strážního oddílu“, já jí na oplátku napověděl, co číst
večer na faře a nepropadnout tíži mládí, krásných osmnácti
let na severu Čech.
I jinak si chrám v Jablonném, kousek od Ještědu, zaslouží
vaši návštěvu i opětovnou. Je co obdivovat. Jen ty sochy,
sousoší mi připadaly jako hrnky v našem příborníku -
potřebovaly by zbavit špíny, prachu.. Nebo to je součást stáří
– patiny? Jablonné to není jenom chrám. To jsou i obchody,
služby, restaurace. Vietnamka, co vám vrací drobné, když předtím
hlásí cenu v eurech. Elektrospotřebiče na rohu náměstí,
kde odjakživa byla radia a nyní se tam prodávají hadry. Lékárna
smutného magistra, co neví, co z lékárny zbude, pokud si
každý vyzvedne své léky jinde. Informační
středisko je tu takové jako, jako třeba v Paříži.
Koleno nepřestává bolet a tak ještě nahlédnu do proslavené
Jídelny pod věží, kde mají otevřeno ráno od tří ráno do
čtyř odpoledne. Řízek zde sice po poledni už neměli, ale pokud
mají, tak je přes celý talíř a za slušnou cenu…
Po schodech dolů, skrze torzo starých hradeb, kolem barviv a laků,
za železářství, kde bydlí slavný sběratel starých pohlednic
Jablonného a okolí pan Černý… Pak už jen opravený most,
krásný dům Hájkových, dům prodeje živých ryb a městských
hasičů a na kopci začíná Česká Ves, hospoda u Koláče a pod
ní louky, mokřadla, nová turistická atrakce. Něco pro vás, co
nemusíte do muzea a vidíte svět trochu jinak. Je
to na volbě. V celém Jablonném je překrásně.
Žádné komentáře:
Okomentovat