Egonovy pohledy

neděle 21. června 2015

Pod Ještědem, v městečku Jablonném


Hospoda v zatáčce v esíčku kousek od centra. Už ne k Valtinovu, ne rovně na Mimoň - mám namířeno na opačnou stranu. Při cestě mi kdosi, komu bych ruku políbil, postavil naproti hospodě lavičku do betonové zdi. Nohy z kovu a na nich prkno, dnes už staré, seschlé, popraskané, ale funkční, jako hráz na přehradě, guma v trenýrkách.
Paní, co do objemu značná, obsadila polovinu lavičky, se ztotožnila s mou urputnou snahou dojít až k ní a sednout si, třeba i jí na klín. Pokud to ještě nikdo z vás neví, tak se mi špatně chodí, neboť mám vše, co sedmdesátník má mít a co mu v tomto věku odchází. Paní mi popustila kus svého záchranného voru a neodpustila si zeptat se: „Co vás bolí?“, a já, co bych to tajil: „Koleno.“ „A, že nám hezky svítí sluníčko?“, kontrovala paní a já: „Kolik vám bylo?“ Ona nahlas: „Osmdesát pryč.“ Já nahlas: „Večer bude pršet, „ a potichu: „Já do centra na tu poštu nedojdu.“ Paní nahlas: „Abyste tam došel, když vás to tak bolí!“ Zvedl jsem se a statečně řekl: „Děkuju, jdu jenom na poštu…“
Z pošty je to pár kroků ke sv. Zdislavě do chrámu. Jablonné to má dobře ošetřeno. Na chrámového lupiče tu čeká jedna studentka v rámci svého studijního vývoje. Bydlí na faře a nenápadně - nápadně si hledí návštěvníka, případného zloděje. Zprvu jsem byl potěšen jejím zájmem, ale když jsem shledal důvod zájmu o svou osobu, nadšení rázem opadlo… Přesto a snad nějak se ospravedlnit, požádal jsem slečnu o rozhovor a dozvěděl se, že tímto způsobem střeží obdobná parta i chrám v Hejnicích. Doufám, že už ne svatého Víta v Praze na Hradčanech, to by mi připadalo jako hazardování s penězi z restitucí… Dívka mi pošeptala mnohé z tajemství „strážního oddílu“, já jí na oplátku napověděl, co číst večer na faře a nepropadnout tíži mládí, krásných osmnácti let na severu Čech.
I jinak si chrám v Jablonném, kousek od Ještědu, zaslouží vaši návštěvu i opětovnou. Je co obdivovat. Jen ty sochy, sousoší mi připadaly jako hrnky v našem příborníku - potřebovaly by zbavit špíny, prachu.. Nebo to je součást stáří – patiny? Jablonné to není jenom chrám. To jsou i obchody, služby, restaurace. Vietnamka, co vám vrací drobné, když předtím hlásí cenu v eurech. Elektrospotřebiče na rohu náměstí, kde odjakživa byla radia a nyní se tam prodávají hadry. Lékárna smutného magistra, co neví, co z lékárny zbude, pokud si každý vyzvedne své léky jinde. Informační středisko je tu takové jako, jako třeba v Paříži.
Koleno nepřestává bolet a tak ještě nahlédnu do proslavené Jídelny pod věží, kde mají otevřeno ráno od tří ráno do čtyř odpoledne. Řízek zde sice po poledni už neměli, ale pokud mají, tak je přes celý talíř a za slušnou cenu…
Po schodech dolů, skrze torzo starých hradeb, kolem barviv a laků, za železářství, kde bydlí slavný sběratel starých pohlednic Jablonného a okolí pan Černý… Pak už jen opravený most, krásný dům Hájkových, dům prodeje živých ryb a městských hasičů a na kopci začíná Česká Ves, hospoda u Koláče a pod ní louky, mokřadla, nová turistická atrakce. Něco pro vás, co nemusíte do muzea a vidíte svět trochu jinak. Je to na volbě. V celém Jablonném je překrásně.



Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka