Egonovy pohledy

pondělí 15. června 2015

Začnou prima prázdniny


Psalo se léto roku 1956. My filatelisti, já sotva devítiletý kluk a můj děda Artur, jsme projížděli Prahou na společnou dovolenou. Byla sobota, nebo neděle, krásné počasí, prázdniny. Už ve vlaku, vlastně ještě dřív, jsme se s dědou rozhodli, že prázdniny začneme v Praze hned ráno, návštěvou filatelistické burzy. V taškách jsme neměli těžká alba známek, jen děda měl v náprsní kapse saka malý albumek s několika známkami.
U Nováků, doufám, že se nepletu, se scházeli filatelisté z celé Prahy a bylo tu hlučno, jak ve včelím úlu - venku bylo už po ránu horko k zalknutí. Přesto jsme získali místo u stolku a dvě židle. Bylo kam položit dědův albumek a čekat, až se najde první zájemce. Známek děda nevzal moc - Rakousko, nové, krásné, tehdy velmi módní – hledané, ale jen za pár korun… To hlavní měl děda na druhé stránce - Wipa-blok, aršík známek z vídeňské výstavy z 30. let minulého století. A za něj by bylo už pár stovek.
Trvalo to už dost dlouho, pozornost polevila, ale má ne tolik, co dědečkova. Od stolku odcházel starší muž a odnášel si bezostyšně náš albumek se známkami i s Wipa-blokem. Nejdřív jsem si myslel, že špatně vidím, ale vzpamatoval jsem se včas. Vyletěl jsem jak čert z krabičky a slyším se jak volám: „Pane, to jsou naše známky!“ Skok a držím ho.
Marně se snažil zrychlit krok, visel jsem mu na ruce a druhou zápasil o malé album, co si zlodějíček si strkal za košili. To vše se odehrávalo v rozpětí několika málo vteřin. Dědeček se, jak ve zpomaleném filmu zvedal ze židle. Ostatní se začali otáčet naším směrem. Teď jsem začal vypadat hloupě já, klučina, co se sápe po albumku visíc na paži solidně vypadajícího občana…
Vyřešila to dědečkova hůl, o kterou se jinak opíral při chůzi. Zaoblenou horní částí si zlodějíčka přitáhl k sobě, jako rybář, když vytahuje z vody kapra. To už si ostatní všimli o co jde a v tu ránu kolem nás byla spousta čumilů. Mně si ani moc nevšímali, spíš je zaujalo, jak se dotyčný začal vymlouvat - že hledal světlo, že by se vrátil…
Děda během chvilky prodal nové rakouské známky a už se těšil, že se prodá i ten výstavní aršík. Nešlo to tak rychle. Až známý pražský herec, který by, být to na mě, dostal vše zadarmo, ten projevil zájem. Zeptal se: „Co stojí?“ „1.200 korun československých,“ odpověděl děda. Zájemci se to zdálo moc: „Jste drazí!“, všimněte si, mluvil i ke mně! „Jste drazí jako Pofis!“ Já jej hltal očima, děda ne. Trval na své původní ceně a dostal ji…
Začaly nám prima prázdniny… Dnes ten samý aršík stojí kolem šedesáti tisíc, dědeček už tady není a já, ač sbírám známky, si Wipa-blok nekoupím, ani zlodějíčka bych asi už nechytil.


     

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka