Egonovy pohledy

pondělí 8. června 2015

Končí jaro roku 2015, začíná horké léto

Jsou věci důležité, zásadní, méně důležité a pak ty, které vás baví. Jíst bychom měli 3x denně, pracovat tolik, abychom si vydělali na základní potřeby a na to, čemu se říká být šťastný, udělat lidi kolem sebe šťastnými…
Nerad zjednodušuji a nechci ubrat právo těm, co mě rádi doplní a poučí. Ano, jsou věci důležité a pak ty, co pohladí. Vždyť nemusíme a nežijeme jen proto, abychom měli poslední slovo, abychom druhé usvědčili z toho, jak je kdo hloupý a my, my byli nadevšechno chytří doktoři… Jsou věci důležité a věci, které pobaví a jsou slova která jsou zdrojem veselí. Rád se o ně s vámi podělím, ale prosím, hraběcí rady si nechte od cesty. Myslím to upřímně. Jsem členem smečky, musím ctít starší a silnější, jsem i člověk trpělivý, tudíž něco vydržím, ale čeká mě i zkouška a ta je hodně individuální. Každá rada tu je dobrá, pokud je přínosem k řešení vztahu psa s člověkem….
Není to první vztah, mám i něco za sebou. Tak, jako setkání člověka s člověkem v mnoha případech končí rozvodem, i já se v průběhu minulých desetiletí se psem sešel a rozešel. A jsme u toho. Člověku je dáno stále to zkoušet znova a znova, zamilovat se a z padesáti procent – opustit. Je to v nás, strkat ruku na plotýnku, ke kamnům, dráždit hada holou nohou, hledat přítele. Jdu si pro jednoho do útulku vzít si domů psíka, pod koleno, tak akorát. Mít doma něco, co zvládnu, co mě nepovleče při procházce ulicemi. Něco, co když uvidí psího partnera, nezblázní se a nepotáhne mě za ním, jako přívěšek ke klíčům. I takové příběhy se stávají a dávají zabrat i těm připraveným.
Nám lidem je dáno pochybovat, říkat ano i ne. Jsou tu i veselé příklady a dějiny se jimi hemží, jako sklep potkany. Husovi přátelé, heliocentrické úvahy, polistopadoví vůdci, ti všichni ano i ne. I já jsem řekl svoje ano psímu štěkotu pod okny ložnice i chlupům na gauči. I já se bojím vidět odvrácenou tvář měsíce. Snad je to jako s jízdou na kole, s plaváním - když se chce, neutopíš se, z kola nespadneš. Mám pocit, že je to jako, když z porodnice přinesou uzel se zrzavými vlásky, co křičí, že mě ,,sežere“ a že všechno půjde podle něj…
A přitom můžeme být kamarády. Psa jsem si už mnohokrát pohladil. Pes mívá dlouhé uši, čtyři nohy, hlavu tak zvláštní směrem dopředu, vepředu zuby. Víte, já psa nemusím. Půjčit to ano, jako dítě bych řekl, mám rád auto na setrvačník, ale až nebude funkční, koupím si příště asi knížku. Je s ní míň starostí.

 Musím mít srdce ze zlata a práh přátelství někde, kde jsem vše negativní potlačil a koupil pro psí dítě to, co má mít, když se pes narodí. Zatím se držím při zdi a nejásám. Stojí mě už tolik, že by za to byla dovolená pro dva na safari v Africe, kde bych si mohl zastřílet po takových, co jim říkají opice. Ale mám zvířata rád a rád se učím vycházet s nimi podle listiny práv – já pán, ty pán, ale já jsem starší, tak koukej, ať se nerozčílím a neskončím v nemocnici. Chci s tebou vyjít, jako člověk s člověkem, s příslušníkem domácnosti. To je, jako mít chuť na sladký a na kyselý zároveň. 

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka