Moje česká babička
byla vskutku pragmatická. Z historie naší státnosti známe pragmatickou
sankci, která zaručila Marii Terezii zaručenou a uznanou volbu. Byť byla ženou,
dosáhla na trůn, což zaručil zákon, smlouva projednaná napříč všemi
zainteresovanými stranami… Uf… Tím chci říci, že babička uměla, co
habsburko-lotrinčané: ze zamrzlé zadnice vykřesat šleh.
To,
o čem vám chci vyprávět, uměla babička ze všeho nejlépe. Sbírat, sušit, zalévat
horkou vodou a znovu budit k životu. Byla to taková ta idealizovaná
babička kořenářka, co uměla tisíc řemesel, ale to jí napřed musel umřít manžel
a čtyři děti, co si každý den řekly o jídlo, šaty a věci do školy. Byť žili
v tzv. učiněném ráji 1. republiky, zas tak moc podpor nedostali. Aby
neumřeli hlady, musela si babička, vedle práce na statkářově poli, začít i s bylinkami. A to ji drželo
v době, kdy už děti měly svoje děti a já k ní jezdil na prázdniny.
Babička
nakrmila slepice, dala králíkům, psovi, kočce a mně. Pořadí zachovávala beze
změny celá léta, jenom ta zvířata se periodicky měnila. Co vlastně sušila?
Všechno, co jsme nesnědli. Cibuli, mrkev, petržel, celer, pastiňák, papriku,
kmín, různé traviny, co odkoukala, že žere pes. Ty dávala do směsí k pití
proti nachlazení, na játra, na ledviny, na vodu v koleně, na ženské
choroby, na prostatu, proti padání vlasů, proti lupům, proti pocení nohou.
Vynalezla i bylinnou zubní pastu, jejímž základem byla jedlá soda a bahno
původem na artrózu, vrzání kolen. Jenom se styděla podat si patent.
Byly
časy, že jí za tu zubní pastu nabídli cizí řečí mluvící cizinci tolik, za co
slavný Jelínek chtěl prodat Karlštejn. Neprodala. Nakonec jedna firma od
Středozemního moře na složení přišla a vydělala miliony. Babičce poslala
bedýnku mandarinek, čímž doufala zamezit ze strany babičky případné žalobě, o
které ona ani ve snu nezauvažovala….
Sluníčko
svítilo na její hrnečky s drceným sušeným všemožným, na pytlíčky pověšené
všude. Na talířky plné bylinek, papíry na půdě, na kterých vedle kontryhele a
usychaly listy břízy, té, co rostla u nás na dvoře. Chodil jsem babičce do
krámu, na poštu, do lékárny, a všude se za mnou otáčeli s němou otázkou na
rtech. Po čem to ten hoch tak voní?
Pokud
se nám zdají dneska bezdomovci silně zapáchající, pak vedle nich bych zvítězil,
o koňskou hlavu, či délku. Jak chcete. To hlavní mělo ale přijít. To, proč se
lidé za mnou otáčeli byla vůně prádla, orchidejí, lesů našich kopců plných
bylin. To vše ze mne dýchalo, obklopovalo mne, chodilo se mnou kamkoli, kam
jsem se vrtnul. Tak nějak uvažovala i babiččina kočka, která, než by se se mnou
o věci bavila, odešla otevřeným oknem. Žel, sice otevřeným, ale plně obsazeným
bylinkami, sušenou mrkví, celerem, petrželí. Pohroma se stala skutkem. Vše
smícháno v jedno, v jeden velký pytel polévkového koření.
Nevím,
jak babička, při pohledu na směsku koření pod jejími okny, došla k závěru, že
právě tohle bude zdroj jejího zbohatnutí. Jak asi tušíte, tak tomu nebylo.
Babička neměla ducha budoucího továrníka, neměla dost, aby zaplatila právníka,
a tak jsme léta dostávali v celofánových sáčcích babiččinu „vegetu“. Když
babička přestala zavařovat,došel celofán a ty milé dárky chodily v pytlících od
mouky. Věděli jsme, že babičce moc záleží na tom, zda koření dobře ochucuje naše
polévky, a tak jsme při každé návštěvě chválili babiččino polévkové koření.
Moje
česká babička tu už dlouho není. Často na ni vzpomínám. Pokaždé, když si do
polévky sypu dochucovadlo plné soli.
Žádné komentáře:
Okomentovat