Jezdí po městečku na kole, na
zádech torso batohu a v něm kyblík z PVC od marmelády, plný krásných voňavých
hub. On sám má ke kráse daleko a ta, co jezdí na kole vedle něho, je tak o
dobrých 30 let mladší a hezčí... Mají snad pod lesem chalupu, stavení bez oken,
dveří, půdu bez krytiny, bez vody, elektřiny, bez plynu. Žijí tam na psí knížku
z toho, co kde najdou, co jim kdo strčí. Letos v létě se jim narodilo dítě,
které jim ani domů nedali, zůstalo v porodnici. Patří ke koloritu obce, tak
jako jinde kašna na náměstí, stoletá lípa v parku, jesličky na Vánoce v
kostele.
Kupuji od nich pravidelně houby,
občas něco přidám, koupím. Zdá se, že nic jim neschází, jsou konzumenty všeho,
co my ostatní nazýváme svinstvo, tyhle dva už asi nic nezmění. Mají svůj svět,
kosmos, sny a touhy o kterých se nám ani nezdá. Svá dvě kola, dům bez okolních
trámů, střechu, kde je víc děr, než tašek. Na co dveře? Kde se myjí, kde perou,
žehlí, na čem sedí, kam ukládají potraviny, aby jim je hraboši nesnědli?
Jo, svoboda duše a těla něco
stojí. Když jsem byl malý, podobný podnik provozoval jeden hluchoněmý, co
zvonil u domovních dveří a podával lístek, kde stálo, že prodává pohlednice v
obálce, že se jinak neuživí. Tenkrát jej maminka pozvala dále a já nevěřil svým
očím, když seděli u stolu a psali si dopisy. Tenkrát jsem se rozhodl, že do
školy napřesrok půjdu, protože kdybych zapomenul mluvit a přestal slyšet tak
psaní a čtení je důležité umět. Maminka si koupila dvě obálky dost ohyzdných
pohlednic a později mi vysvětlila, že proto, aby nemusel k sousedce, která by
mu stejně nedala utržit...
Tak se dnes v sedmdesáti letech
koukám na oblohu jak na ní plují mraky. Jen tady jsou tak vysoko, jen tady
létají stohlavá mračna stěhovavých ptáků, aby mne pozdravila před dalekou
poutí. Krása zdejší krajiny, klid, když auta nejezdí, je náplastí na odřená
kolena, ztracené iluze, lásky a rádoby jistoty.
Svět se k nám chová, jako bychom
byli bezdomovci i hluchoněmí, co všechno vydrží a mají lístek do kina, co dávno
zbourali. Svět je divočina, mokřadla na cestě do Velkého Valtinova, co chvíli
tam v křoví svítí oči predátora a někde v klidu spí srnec, co mého psa stále
provokuje tím, že před námi utíká až na poslední chvíli. To je svět
neposekaných luk, vysoké trávy, planých jabloní, sladkých švestiček a
přícestných mirabelek.
Jak krásně se tady spí! Pokud si
vzpomenu, co psal tenkrát hluchoněmý mámě, tak že je rád, že neprší a není i
velká zima, že potom nelétají včelky. Já mám rád když kvete lípa, stromy a keře
voní. Potom vím, že přišlo jaro a s ním i bezdomovci a hluchoněmí. Svět je
přece jen jiný. Jen obloha nad námi je
vyzdobená dlouhými čárami nadzvukových letadel, co píší vzkazy nám, co
nelétají. Létejte, jak ptáci, vzhůru tam, kam oko nedohlédne, křik nedolehne.
Buďte vším čím co chcete. Váš je vesmír.
Žádné komentáře:
Okomentovat