Egonovy pohledy

pátek 28. října 2016

Jak to bylo o volbách...




                Naše rodina byla a stále je kosmopolitní, což bylo obrovské záporné stigma v poválečném Československu a především po únoru roku 1948, kdy „Národní fronta“ v čele s komunistickou stranou převzala moc a rozhodovala, co se neslučuje s jejím programem.  Lid se musel především opřít o spolehlivé. Tím nebyl můj táta a jemu podobní. Ti podobní stačili buď emigrovat, nastoupit výkon trestu, nebo prostě se snažit přizpůsobit, což jim bylo pendrek platný, neboť vyvolení a podrobení, co budovali lidově-demokratické zřízení, ty bývalé udávali. Šlo především o ty, co měli příbuzné a známé za hranicemi, bývalé kapitalisty, řemeslníky, inteligenci, vojáky, ty, co bojovali proti fašismu, ale na nesprávné straně (západní). O Židy, aktivní členy náboženských segregací, skauty, sokoly, všechny, co vyčuhovali  a byli tím pádem podezřelí, že nemilují SSSR, KSČ, nechtějí vstoupit do ROH, ČSM, pionýrské organizace. Na mně jim vadil  buržoazní přežitek, že mám doma v kleci 2 kanárky.

                Tací, co měli výše uvedené stigma, to měli o volbách špatné.  Pokud sami nedošli do volební místnosti, volební komise je obcházely s urnou a volbu požadovaly i vzhledem k tomu, že nechtějí být poslední, co nahlásí manifestační volbu.

                Nabídka volených nebyla široká. Vybíralo se na schůzích KSČ. Ta jednotlivce doporučila a bylo na voliči zda půjde za plentu (!) a zda návrh „upraví“ nebo manifestačně hodí obálku rovnou do urny. Pod bedlivým pohledem těch, co v komisi seděli, s cílem excesům zabránit. Nevím sice jak, ale fanatiků „čistoty“ našeho života bylo vždy dost. Čím víc se společnost přibližovala k roku 1989 tím víc polevovala bdělost strážců ,,nových pořádků“. Ani nám nepřišlo, že volíme nesvobodně. My, narození už po II. Světové válce jsme jiné volby nepoznali. Přisluhovači v organizacích Národní fronty, jako byly odbory, mládež, tělovýchova, svaz žen, požárníci (hasiči), červený kříž, dělali vše, aby volby proběhly, tak, že se jejich výsledky pohybovaly těsně pod 100% účastí.

                S volbou našeho zástupce v lidosprávě dnes je to již neporovnatelné, ale jen málokdo tehdy víc než tiše protestoval. Já osobně nikoho ze svého okolí neznal. Donašečstvím a psaním anonymů měla vládnoucí moc páky, včetně vydírání, jak dostat 99,8 % voličů k volebním urnám a bez fyzického násilí docílit vítězství kandidátů Národní fronty. Jiní ani nebyli. Myslím si, že řadě spoluobčanů tento způsob voleb vyhovoval. Nemuseli se jako dnes sáhodlouze rozhodovat, bylo za ně rozhodnuto. Na kandidátce bylo jediné jméno.

                Ačkoliv jsme rok 1989, rok změny režimu přivítali, v mnohých přetrvalo pohodlí, přijít k  hotovému. To pohodlí – nepřemýšlet, je nám nyní upíráno. Jen těžko se dá věřit, že volit po starém způsobu někomu schází. Věřme, že to není pravda, že už se nic nikdy nezmění na tom jít za plentu a vybrat si. Že cílem volebních komisí nebude jen to, kdo má první sečteno, kdo má nejvyšší účast a kde jediný kandidát dostane nejvíc hlasů. U voleb se náš život asi nejvíc liší od života v socialismu před rokem 1989.

                Jak je tedy možné, že když zvolíme toho nejlepšího, tak často volená osoba zklame? To je něco, co se asi nikdy nedozvíme.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka