Jana ztratila rozum. Chce na náš
dvorek dovést čtyři slepice. Mám ji rád, tudíž tam budou. Co navýsost nesnáším, je
slepičinec, co ulpí na podrážce bot. Asi to bude na manželskou krizi málo.
Odmalička trpím syndromem
jedináčka. Bojím se o své místo v rodině, které jsem budoval v souladu
s obdobným názorem rodičů. Být solitérem a nyní přijít o výsadní postavení
vstupem čtyř slepic do rodiny? Uráží mě to a zároveň povznáší. Mám na to. Jsme
na to totiž dva. Už tři roky vlastníme psa z útulku, respektive on vlastní
nás. Za dvacet euro poplatku sirotčinci
pro pejsky a kočičky v Liptovském Mikuláši ve vzdáleném Slovensku jsme
dostali něco, co si nás, mě a Janu vychovalo k obrazu svému.
Nyní doufám, že mi Vilínek pomůže
zvládnout i ony čtyři slepice, které ve stadiu kuřat k nám chce přivést má
drahá Jana. Ano, jsem víceméně připraven. Vím, nebude to cesta růžovým sadem
plná zlatých renet, ale jsem, dá-li se to tak říci připraven.
Jana dělá jisté úpravy na zahradě.
Do bytu, tak jako Vilínka, si kvočny dozajista nepustíme. Ohrozily by tím už
zažitý rytmus života nás všech. Na zahradě mají místa dost. I tak si jen tak,
mírnyx-týrnyx nezvyknu. Je to přece jen závažný a téměř trvalý vstup do mých
práv a povinností.
To si tak kráčím posekanou trávou
a pocit, že se mi právě něco fujtajbl přilepilo na spodek boty je nepříjemný.
Nechci na to myslet, ale musím, musím se ohnout, vzít do ruky klacík, seškrabat
lejno a klacík odhodit daleko, být zticha a nenadávat. Nevzbudit v sobě lovecké
pudy a zabránit slepičí Bartolomějské noci v centru naší jinak poklidné
zahrady. To se víc spoléhám na dravé ptáky létající nad Českou Vsí, která je,
jak ctění čtenáři dobře vědí, součástí úžasného Jablonného v Podještědí,
kde nyní bydlím.
Ano, ptáci jsou draví a krásní.
Volavky, čápové i čápice, z těch dravějších luňáci. A večer – červánky,
oblaka, co letí do všech stran, ptáčci malí i velcí, co si povídají… To je vím
pohoda k nezaplacení. Jsou vůbec slepice také ptáci? Doufám, že ne. Pro ty
první mám jiné hodnocení, no ale budiž. Přizpůsobím se, budu tolerantní. Prý
snad jsou i užiteční. Na tom mi ani tak zas moc nezáleží, je tu ale
stockholmský syndrom, a Janu mám taky rád. Ať si pěstí a zkrášluje své okolí,
bude mít tak vedle mne další, co ji ráno bude budit a večer chtít večeři a
zavřít kurník. Co člověk neudělá z lásky! Věřte mi…
Každý máme své klady a zápory. Já
rád jezdil na kole a jako kluk z něj slezl, jen pod pohrůžkou násilí.
Vyřizoval jsem i maminčiny vzdálenější pochůzky, jako nákup čerstvých vajíček u
místní starousedlice, která nemusela do odsunu. Paní Sedláčková chovala výborné
nosnice a vajíčka mi dávala do pytlíků od mouky. Držel jsem je v jedné ruce,
ve druhé řídítka kola a vejce vždy přivezl celá. Pytlík to vydržel. To je
vzorec chování pro všechny, kteří chtějí chovat slepice. Přemýšlet a vydržet
resumé. Co z toho všeho vyplyne je nasnadě. Všechno je přijatelné, jen ne
slepičinec přilepený na botě.
Žádné komentáře:
Okomentovat