Kdo si to má pamatovat? Já určitě
ne, a přesto. Táta tomu říkal všelijak, ale nakonec se ustálilo: „Tam nesmíš,
táta v černé komoře vyvolává fotky!“ Jaká černá komora? I mně, malému
klukovi, bylo jasné, že to je chodbička mezi dvěma pokoji, kde bylo umyvadlo,
vana a lázeňský válec na ohřívání vody. Taková improvizovaná koupelna byla u
nás v domě s dosud velmi čitelným nápisem „Nordlicht“ (česky „Polární
záře) na fasádě. Dům byl ještě za války známou machnínskou hospodou. V uličce
mezi dvěma pokoji v „černé komoře“ otec vyvolával nafocené fotografie.
Mimochodem, tak jako naprostá většina dospěláků v té době.
Všichni fotili a doma,
v naprosté tmě, vyvolávali, sušili, leštili a ořezávali. V lázních
máčeli, nad šňůrami nad vanou věšeli, zvětšovali, zmenšovali… To máte jako
s domácí čokoládou. Co se jí máma tehdy nadělala! Chutnala asi jako domácí
zavařeniny. Prvních deset – dvacet ano, a pak to samé, co králík z domácího
chovu. Dost, už nechci králíka ani vidět, čokoládu už nikdy. Z obchodu je
vždy lepší.
Maminka pokaždé těžce
nesla, když jsem chválil polívku z restaurace na libereckém vlakovém
nádraží: „Že se nestydíš! Tam ji pořád jen dolévají, doma je domácí. Já se
s ní tady hodiny trápím a ty řekneš, že ta z hospody je lepší. Že se
nestydíš!“ Ach, tatínku, táto, zrovna tak to bylo s těmi tvými domácími
fotkami. Snaha by byla, ale ony opravdu z té tvé černé komnaty vylézaly
všelikeré pokřiveniny. No, prostě fotky, co by nám profesionální fotograf
v Liberci nebo v Chrastavě nepředal v sáčku i s paragonem
na částku, kterou bylo třeba u pokladny uhradit.
Fotky, fotky
měkké, bez reklamy na rubové straně. Tu nová fotografie postrádala. Tvrdý
karton s obrázky na rubu. Na líci byla věrná podobizna, na rubu efektní
nabídka služeb fotografického ateliéru.
Fotografovo
království jsem znal od malička, pokaždé kolem narozenin jsem absolvoval
povinné ateliérové focení. První byla na břiše na kožešince, další už vestoje u
kašírovaného dortu s počtem svíček, které věrně zachycovaly ztrápený
obličejíček sfukující zapálené svíčky. Však to dozajista znáte i vy. Fotek bylo
dost a skončily mou revoltou - jednoznačným ne. Už nechci, vypadám jako idiot,
letos to bylo naposledy. Zápas nad zápasy. Dnes, když si fotky po šedesáti
letech prohlížím, jsem už tolerantnější. Ještě pořád jsou divné, ale je na nich
stále mládí, čas jahod, třešní, čas fotek podivných, nenáviděných, ale nakonec
trpěných.
Dnes je vidím
jinak. Schází mi jejich pohled do hloubky, ostrost vidění. Už prostě nejsme
nejmladší. Tak je tomu se vším, na co si pamatuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat