Až naše vzpomínky, naše, protože
jsou nám povětšinou podobné, budou číst za šedesát let potomci, pak bych je
chtěl při tom vidět. Pokud se v mých dvaasedmdesáti letech ohlížím,
vybavují se mi příběhy a svět kolem mne stále živě. A je to jiný svět než ten
dnešní. Nedovedu si představit svět za šedesát let. Bude se ještě číst tradičně, tak jako dosud,
stránka po stránce? Bude svět daleko od našich dnešních problémů, nebude spíš
kdesi u problémů kosmických, surovinových, etnických? Nebude svět po atomové
válce svítit svíčkami, pít vodu ručně čerpanou ze studní, topit dřívím, bez
benzínu, nafty? Jaký bude svět našich dětí, jak a čím budou žít? Bude někdo mít
chuť číst pradědečkovy úvahy?
Náš svět je o zdraví, míru, teple,
o vodě a přemíře všeho, co leží na pultech obchodů, o práci, dovolené, o sportu
a kultuře, divadle, knize, o výstavách, o autě, dopravě, přírodě, politice. Je
o rodině, dětech, seniorech, o penězích, o církvích, národnostních konfliktech,
o studiu a uplatnění schopností, o vztazích mezi mladými a starší generací. O
městech, vesnicích, státech a jejich zřízení. O domácích zvířatech, o těch,
jejichž maso nás živí. O etice a slušném chování, terorismu, migraci, o těch,
co pracují a těch, co pracovat nechtějí, nepřizpůsobivých. O zprávách v médiích,
facebooku, internetu a počítačích, o tom, co dělá ženu ženou, muže mužem. O tom
jsem se snažil nechat tu na papíře svědectví mé doby, vzkaz ne tak vzdáleným,
příštím generacím.
Soudím podle sebe, jak je nám
zatěžko pochopit dědečka, babičku, jejich postoje za války, v době procesů
v padesátých letech, jak se chovali za Protektorátu Čechy a Morava, co
všechno kupovali od ruských vojáků v letech nedávno minulých. Jak propadli
kouzlu disidenta Havla, který vydal republiku všanc desperátům, kteří vše
dokonale rozkradli. Co na to všechno naše děti a jejich děti? Budou mít čas číst? Neztratí se z jejich
života dětství? Nenarodí se rovnou dospělí? Co přijde po mobilu, současných sdělovacích
sítích? Kam a na co dosáhnou ruce našich dětí? Co obsáhne jejich výuka? Kam
dají své staré rodiče? Čím se pochlubí? Kdo bude sít? Kdo sklízet, stavět domy,
krmit zvířata, šít šaty, kopat základy? Budou z našich dětí jen a jen doktoři
všeho možného a nemožného, inženýři vývojáři? Přál bych jim víc radosti, než
dosud mají, přál bych jim víc chodit do cirkusu, jezdit vlakem, koupat se na
veřejných koupalištích. Je toho moc? Není. I proto, že věřím, že to dají, píši
jim otevřené psaní. Zvládnou to už jenom proto, aby nám ukázali, že umí víc než
jsme od nich čekali, že jsou to naše děti.
Žádné komentáře:
Okomentovat