Pokaždé se ptám sám sebe, kam
pospíchám? Jsme uspěchaní, daleko od toho, co je normální, mnohé z dětí má
své první vzpomínky zaplněny jen společenskými nebo sportovními aktivitami,
které jsou předpokladem být veleúspěšným, úspěšným. Musíme být všichni úspěšní?
Nestačí být normální? Závist, to je ona diagnóza nemoci, která páchá zlo a
nenávist. Jak dobře by se nám bez ní žilo! Žijeme dlouho, je čas i na
přemýšlení, vzpomenout na dobu předtelevizní, předseriálovou a dovolenými
v zahraničí.
Jaký byl vůbec život před 150
lety? Na to je celkem snadná odpověď. Byl podobný nedělnímu odpoledni rodičů
v zapadlém městě, kde se zastavil čas, který měřily jen kostelní zvony. Po
obědě se zatáhly závěsy a šlo se spát, dát si šlofíka. Lidé se znali navzájem a
to i ve velkých městech. Žilo se v naprosto uzavřených společnostech. Lidé
o sobě věděli a vzrušovali se ne tak kulturními zážitky, jako spíš povrchní
zvědavostí. Ta sice odpovídá mentalitě nás lidí, ale žel ve městech už i tehdy
překračovala mez únosnosti.
Na vesnicích byly poměry dlouho
jiné. Pro těžkou práci neměli vesničané čas napodobovat města. Z vesnic
přicházeli relativně nezatížení lidé, budoucí významné osobnosti, politici,
novináři a spisovatelé. Často jsou to osobnosti nadčasové, které se stávají vůdčími
a sjednocujícími. Souzvuk myšlenek nastává například i tam, kam vkročila Božena
Němcová, autorka knížky, jedná z nejmilejších. Známe ji všichni - Babička.
Jsme-li unaveni stačí si přečíst
kteroukoli kapitolu z Babičky. Je to, jako by slunce posvítilo na krásné,
co zůstalo za námi a dalo nám chuť po životě. Právě Božena Němcová věřila
v dobro a budoucnost. Přijímala pomoc od přátel a sama dovedla potěšit.
Nabízeli jí místo vedoucí v dívčím penzionátu s opravdu výborným platem
asi 1000 zlatých. Ptala se, zda by měla možnost zlepšit výchovu mladých děvčat.
Protivilo se jí bezduché a povrchní cepování děvčat výšivkami a papouškováním
společenských frází. Když se její budoucí zaměstnavatelé dozvěděli o jejích
plánech, zhrozili se a od nabídky práce ustoupili. A aby to nebylo vše, vzali
to jako velký nevděk, který jí tehdejší společnost dlouho vyčítala.
Podruhé si Božena Němcová
rozhněvala společnost „takyvlastenců“ činem, který společnost rovněž
nepochopila. Pražské dámy mezi sebou sebraly peníze jako pozornost pro autorku
Babičky a v čele s Karolinou Světlou jí peníze odevzdaly. A co
spisovatelka s penězi udělala? Rozdala je studentům, kteří je podle jejího
zdání v té chvíli potřebovali víc než ona. Co k tomu dodat? Jen málo
lidí kolem nás je ochotno slevit z kvality života, kteří jsou ochotni
přibrzdit a hledat hodnoty jinde než v komerci, spotřebě, kariéře a svém
společenském postavení.
Žádné komentáře:
Okomentovat