Před pětašedesáti lety jsem žil
poklidný, ospalý život v malém domku s velkou zahradou plnou
vzrostlých ovocných stromů. V domku se suchým WC, se špatně zakrytou
žumpou, kam byly svedeny odpadní vody – a kdyby jenom vody…
Ve vile nad námi
měli sousedé už dávno vše splachovací a odpadní vody, jak tvrdila moje maminka,
byly odváděny do vybetonované senkrovny. Jedno i druhé splňovalo svůj účel
k plné spokojenosti majitelů nemovitostí, až na to, že žumpa i senkrovna
se nekontrolovatelně plnily. Obsah houstl a voda se tlačila na dřevěné poklopy,
které se začínaly bouřit. Bez vědomí majitelů, že se děje něco nekalého prkna
vesele trouchnivěla a bylo jen otázkou času, kdy se to pod nimi stane pastí, až
na ně časem nějaký nešťastník šlápne. Obsah nádrží jej pohltí jako ta kouzelná
blata, co pozřela krále Šumavy.
Došlo na má slova
a k nelíčenému veselí těch, kteří mne při tom viděli. Mě to přesvědčilo, že
neštěstí jedněch náramně oživuje a baví přihlížející společnost. Když
nešťastník trpí, a ještě k tomu smrdí, jako v mém případě, pak o to
víc. Ale co! Když na to dnes vzpomínám, bavím se taky. No, řekněte sami, když
spadne někdo do sr…, každý se baví, směje, je veselý.
K tomu všemu
byla na našem pozemku i parádní stará studna. Poctivá práce z kamene a
jaksepatří hluboká. A v tom byla potíž. Jak zjistit její hloubku? Až
jednou si maminka vzpomněla, že někde četla návod, jak na to. Jak jsem koupil
prodávám: „Shora pustíme do studny kámen (nehodit, jen volně pustit!) a
současně začneme pomalu počítat – jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet… Lepší a
přesnější je ovšem měřit vteřiny na hodinách. Když kámen dopadne na hladinu
začneme násobit počet vteřin krát počet vteřin krát 5. Řekněme, že jste
napočítali tři vteřiny. Násobíme tedy 3x3x5. Výsledek (45) nám udává hloubku
studny v metrech…“ Studna je studna, jako je Solnohrad hlavní město
Solnohrad.
Do studny jsem
nespadl a dnes, v pokročilém věku již ani spadnout nehodlám. Ovšem
senkrovna i žumpa mají svůj odkaz v mé životní pouti, na který vždy
vzpomenu a sám sebe ubezpečuji, že jsem byl mladý a jednalo se o silný zážitek.
K mládí prostě patří občas se v něčem vykoupat, byť to i smrdí.
Mladým čtenářům proto radím zavřít oči i ústa a nepolykat.
Takových a jiných
po letech úsměvných zážitků se nashromáždí víc. Nezapomínejme na ně. Byť hloupé
a banální stávají se nadlouho součástí našich životů a ty horší následují
úsměvnější. Nechť vítr fouká do plachet i suchozemcům! Učte se plavat – ono to
není k zahození.
Žádné komentáře:
Okomentovat