Něco málo o reklamě

                Bylo mi sotva pět. Těch 30 kilometrů autobusem z Prahy - Smíchova do Mníšku pod Brdy mě zmáhalo. Bylo horko, začínalo léto. Do ospalého městečka pod Skalkou zbývalo pár set metrů. Pasažéři v autobusu už vstávali ze svých sedadel, aby si protáhli kosti, z úložných prostorů nad sedadly sundali tašky s nákupy....

                Koukám na první domky v ulici před náměstím a v tu chvíli jsem ožil. Na zdi první stodoly byl namalován velikánský zubní kartáček, zubní pasta a něco připsáno velkými písmeny. Než se maminka stačila zorientovat co chci, přečetl jsem si to sám – Thymolin. Ano, to je reklama! Připadal jsem si jako Schliemann, objevitel Tróje. Tohle je reklama!

                Začínal jsem objevovat svět, ale doba reklamám nepřála. A tahle byla ještě stará předválečná, původní. Tatínek seděl na sedadle za námi. Pomalu a pohodlně se otočil, zaregistroval můj objev a opakoval po mně: „Thymolin. Jejda, že to tu vydrželo! Ta reklama určitě ještě pamatuje Masaryka.“

                To bylo moje první setkání s reklamou a ohromilo mě. Jako buržoazní přežitek byla vzata na milost mnohem později a byla kouzelná, naivní, jednoduchá. První s ní přišli exportní firmy, které vlastně ani nikdy s ní nepřestaly. Domorodec v Čechách ani netušil, jaké krásné polonahé dívky pomáhají prodávat naši bižuterii, sklo, becherovku, traktory firmy Zetor, motorky Jawa, látky, meruňkovici, krásné knihy, zbraně, náboje. Ale kde bych se já k takové úžasné reklamě dostal. Co si pamatuji, na sirkových krabičkách byla reklama na sovětské filmy, na dárcovství krve, mytí si rukou a abychom si Perličkou  čistily my děti zuby. Hotely měly své kulaté, obdélníkové reklamy na kufry. Působivá reklama byla na Alpu pro bolavé nohy a lihuprostá na ocet. Svou reklamu měla firma Benzina, cementárna, nejbližší vápenka.

                Nejvíc reklam si človíček jako já v polovině minulého století užil na oslavách 1.máje. Po průvodu jely pozdravit „svátek pracujících“ alegorické vozy. Mohu se vám svěřit - to byla reklamní bomba! Komunální služby, kominíci na valníku s komínkem, co jim padal, družstvo Sobol – korba náklaďáku s vycpaným medvědem, co objímal už lehce opilou medvědici – paní z telefonní ústředny, která bydlela v našem domě. Křičela, ať ji nelechtá, protože ji pořád sundával podprsenku z mývala. Oblíbený byl pokaždé alegorický vůz továrny na bonbóny Lipo z Ruprechtic. Tam se moc s obrazem doby bojující za mír zas tak moc nenamáhali. Za portréty Stalina a Gottwalda se vždy objevily ruce, které nám házely bonbóny, komprimáty z cukru a barviv.  Zoo Liberec vozila utrápené pelikány, zfetovanou opici, kozla Františka a dikobraza. Dikobraz byl taky časopis, kde se vysmívali špatným lidským vlastnostem. A lidé se smáli, aby se spíš o bodlinu toho živého nepíchli.  A tím legrace končila.

                Když  k nám před těmi zhruba třiceti lety přišla reklama, ta opravdová, tak jsme jen čučeli. Ve všech televizních programech se odehrávají krátké reklamní příběhy, které mohou a často jsou tak stupidní, že překonají i alegorické vozy z 1.máje padesátých let a to je co říct!

                Proto rád vzpomínám na reklamu na zubní pastu Thymolin z Mníšku po Brdy, která mě ohromila a zůstala mi v paměti jako důkaz, že v jednoduchosti může být i krása překonávající všechny rafinované nástrahy dospělých.

Vůně léta

                Když něco v létě zmokne, voní to. Snad jenom kožich psa je výjimkou. Zmáčená asfaltová vozovka
v našem městě voní kopcovitým deštěm z Ještěda.  Beton na stavbě, jako vyprané prádlo venku na šňůře, zahřívané sluncem. Příkop se plní vodou, pěšinka zmokla v lese a voní babiččiným borůvkovým čajem
s medem. Mraveniště, houby hadovky, lesní med v plástvích, květy černého bezu, myslivecký posed, vše mokré od deště se jen leskne. Z lesa se kouří, porostou houby. Stoupá odtud bílý kouř, jako ze Sixtinské kaple při volbě papeže. Je vidět na kilometry daleko.

                Když něco v létě zmokne, nesmíš hned mít po náladě. Vítr honí i vodu. Teče, kudy se jí zachce, z kopce dolů, snad i do kopce. Kapuci na hlavu, tkaničky do tenisek. Zebou vás ruce? V tom jste vedle. To není chladnou vodou, to strach přemohl vaše okoralá srdce. Nechce se věřit, že voda a vůně lesa jedno jest. Když něco voní, až srdce bolí není to práce pro profesora Pirka. Opravdu zvoní jenom budíček?

                Moře voní chaluhami a rybami plovoucími břichem vzhůru. Zahrada mojí babičky voní sušenou trávou a jezírky s lekníny. Babička přesto neměla ráda vodu v domě, ve sklepě. My děti, když v létě o prázdninách pršelo, hrály jsme v posteli karty, seděly na peřinách, které tak krásně voněly senem. Ze stropu na nás padala omítka, pavouci, pod postelí běhaly ještěrky, na záclonách seděli motýli, povětšinou otakárci fenykloví.

                Vše kolem voní, když se suší bylinky, kůra stromů, jablka čerstvě natrhaná leží v košíku v síni hned za dveřmi. Když zaprší pořádně, to se pak radují i Číňani, kteří ve vodě na polích pěstují rýži a veliké žáby, které hlasitě kvákají. Léto je setsakra krátký čas na to, abychom žehrali, že občas zaprší, že nám to urousá ponožky.

                Veselme se! Co nevidět opět zaprší a dokud nepadají trakaře, děj se vůle boží. Porostou okurky i
v lese houby, kytky před okny, muškáty za okny. Když ono voní v létě skoro všechno, kromě mokrých bot a gumových galoší. Voní a usmívá se soused, který zmokl. Sousedka se zlobí, že jí zmoklo prádlo. Mokro je proces, který voní, jako právě posečená tráva.

                Tak nějak to máme ve smlouvě s vodou. Voda z našich potoků a řek hasí žízeň. Voní po mamince, co dávno už není, po tátovi. Je darem dětem, kterým nevoní ráno vstávání, a přesto by se po lodičkách na vodě utloukly.

                Když nezaprší, vysychají kaluže a přichází doba, kdy fouká ze všech stran. Není čas na písničky. Často zamrazí v kostech náhlý chlad, vůně lesa, z pole dým páleného listí, jinovatka, květy mrazu na oknech aut. Vůně léta je však stále s námi. Je v kapsách,  v rukavicích, pod čepicí, na pískovištích, v hračkách zapomenutých na hřištích. Půjde s námi, až do příštího sněhu. Zazvoní až zvonkem vánočním. Pohladí, políbí, obejme a sílu předá těm, co zestárli. Ať voní deštěm, ve sněhu, vánici a připomíná dobu léta, kdy jsme byli mladí.

Dopisní obálka aneb, kam se hrne svět...

 Jsem už takový, nic nevyhodím. Víc jak 60 let se dívám kolem sebe a vnímám věci, jejichž podoba se mi často mění před očima. Poštovní obálky... Ty první jsem dostal už v předškolním věku. Byly na nich krásné poštovní známky a děda ze mne tímto laciným trikem chtěl udělat sběratele známek - filatelistu. Podařilo se mu to. Musím se přiznat, že to byly obálky FDC, prvního dne vydání, určené výhradně pro sběratele známek.
 Můj začátek byl skromný, ale už během několika let jsem vlastnil obálky z dopisů, které byly ojedinělé: proděravělé,  dezinfikované proti nemocem, ohořelé, složené do podoby malého trojúhelníku – to byla válečná pošta sovětských vojáků. Poštovní obálky mohou být prazvláštní. Do některých se vejde sotva vizitka, jiné velké. Opravdu velké mají v mé sbírce razítko: Dopraveno vzducholodí – Zepellinem.
 V šedesátých letech k nám přijížděli pracovat do továren první mladí Vietnamci. Tak tomu bylo i v Liberci „Lipu“. Oslovil jsem pár děvčat a ty mi začaly hrnout obálky s exotickými známkami. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že obálky často už byly jednou použity, pak obráceny naruby k novému použití. To je skutečně recyklace, která hovoří o nouzi, která v té době v severním Vietnamu byla.
 Viděl jsem obálky psané významným osobnostem, obálky pomalované jak indiánský totem, polepené z obou stran známkami z doby obrovské poválečné inflace v Německu. Obálky s nevídanými ochrannými prvky proti otevření nepovolanou osobou, obálky z těch nejhroznějších vyhlazovacích táborů v Polsku z období II. světové války. Obálky, jejichž adresy psaly děti domů z pionýrských táborů tak velikými písmeny, že jim přední strany obálky nestačily a pokračovaly na opačné straně. Psané na lodích vystěhovalci do Ameriky, v záhlaví modře zbarvené obálky je uvedeno jméno lodi, společnosti, která počátkem století dopravila přes Atlantik statisíce Evropanů do Nového světa.
 Smutné jsou v našich sbírkách obálky z katastrof požárů, zemětřesení, povodní, válečných konfliktů. Jsou ohořelé, pomačkané, prošlé vodou. Vypovídají o tragédiích, kterých byly svědky. V mé sbírce mají své místo obálky, které byly na palubách kosmických lodí podepsané kosmonauty, dopravené holubí poštou, historickým dostavníkem, vrtulníkem, letadlem, raketou, dostavníkovou poštou. Kuriozitou jsou dnešní netradiční rozměry reklamních obálek s informacemi o zaručených výhrách obrovských finančních částek. Obálky firemní, s barevnou ořízkou, s předtištěnou známkou, které se nevejdou do poštovních schránek.
 Poštovnímu stylu jako by už současný svět nepřál. Je drahý, relativně pomalý a vedle současných moderních technologií, SMS, skypování neobstojí. Jsem ale přesvědčen, že úžasný pocit napětí, který zažíváme při otevírání poštovní obálky není možno nahradit ničím jiným. Věřím v její budoucnost. Věřím, že pošta se jednou vrátí k onomu romantickému doručování zpráv prostřednictvím tradičních obálek, dostavníků a postilionů troubících, že jede pošta.

Karolina Světlá - ,,V gorach Ještěda“

                Před padesáti léty v leningradském nakladatelství Chudožestvennaja literatura (umělecká literatura) skupina překladatelů přeložila a připravila do tisku výbor z díla Karolíny Světlé, autorky tak blízké našemu libereckému kraji. „V gorach Ještěda“ na více než 500 stranách knížka seznámila ruské čtenáře s romány Frantina, Vesnický román a s povídkami Lesní panna, Skalák, Lamač a jeho dcera, Námluvy a Hubička. V úhledné, plátěné vazbě se prodávala za rubl a 4 kopějky, což pro nás, turisty, bylo asi 14 korun československých. Na pultech obchodě se objevila v neuvěřitelném počtu 100 000 kusů.

                V rozsáhlém úvodu byli  čtenáři zasvěceně seznámeni s životními osudy Karoliny Světlé, především s jejím podílem na úsilí za rovnoprávnost žen. Překladatelé si dali práci  v úvodu knížky seznámit čtenáře i se sociálními poměry na Českodubsku, s rozvojem textilního průmyslu v Českém Dubu, v Liberci a v Hodkovicích nad Mohelkou.

                Proč se vracím k tomuto kulturnímu počinu po téměř 50 lety od vydání? České kulturní dědictví je dnes odsunuto v editorských plánech současných nakladatelstvích kamsi dozadu, do nevolitelné oblasti, kdy se počítá s tím, že prakticky už nikdy nevyjde. A pak se vám dostane při reorganizaci domácí knihovny do rukou knížka, kterou jste si kdysi zakoupili v cizině a která Vám připomene dluh, který máme vůči vlastní kultuře, vůči autorům, jako je Božena Němcová, Jan Neruda, Svatopluk Čech, Julius Zeyer a další.

                Vzpomínám si, jak jsme před téměř 50 lety hledali na pultech knihkupectví v Moskvě, Leningradě, Bulata Okudžavu, Vladimíra Vysockého, Jevgenije Jevtušenka, Ilji Erenburga (vzpomínky) a vedle nich americké autory, např. Williama Saroyana,  a jak „blahodárně“ na nás působilo vidět tam české autory - Haška, Pujmanovou, Olbrachta a právě i knížku Karoliny Světlé o našem kraji V górach Ještěda“.

                Jsem přesvědčen, že právě regionální literatura, zabývající se životem hrdinů určité oblasti je vlastně protiváhou oněm snahám EU o unifikaci, stejnou délkou okurek a podobných hloupostí, kdy posílení identity  je zrovna tak důležité, ne-li důležitější, než cokoli jiného evropského. Víc našeho, na úkor „světovosti“, kdy odklon od regionálních dějin je pravděpodobně i příčinou tak slabého cítění mládeže s dějinnými událostmi, národními svátky, vztahem k české literatuře 19.století.

                Tehdy jsme si z Ruska odváželi k údivu domácích ruských čtenářů mnohé knihy českých autorů, jako suvenýr – tištěné české knihy v azbuce. Byl to krásný pocit vidět, že i jinde se čtou a vycházejí v úžasných počtech. Nevím, jak je tomu dneska, ale doma se příliš klasika nečte. Světová a ani ta naše. Není mým cílem někoho přemlouvat, aby četl, co nechce. Mou snahou je říci, že knížka je úžasnou zbraní hromadného ničení všeho toho lenošení ducha, které přináší televize, internet a „chytré“ telefony.

                Pokud to bude česká knížka i místního regionálního autora, pak je to vlastně literatura faktu, kontrolovatelná čtenáři na každé stránce, vtahující čtenáře do děje, do reality, kterou zná, které jsou mu blízké.

Evropa ztrácí klid - červenec r. 2016

                Když jsem byl před 50 lety vojákem základní prezenční služby, měl jsem před sebou 2 roky v zeleném a ubytování v kasárnách. Moji velitelé byli z části veteráni druhé světové války, z části příslušníci našich vojsk na západní frontě, Svobodovci z východu. S podivem tu byli i Vládní vojáci, kteří sloužili ještě za protektorátu Hitlerovi, účastníci Slovenského národního povstání, vojáci Slovenského státu, kteří odmítli poslušnost nacistům, mladí důstojníci, co absolvovali důstojnickou školy už v socialistickém Československu. Ti všichni nám veleli, ti všichni v té době tvořili Československou lidovou armádu, jejíž vrchním velitelem byl prezident republiky.

                Bylo dvacet let po válce a byl mír. Staří kozáci vzpomínali na válku, mladí mluvili o tom, že není kde se proslavit. Náhle bylo málo hrdinů. Konflikty jako Maďarsko 1956, Berlínská zeď a rakety na Kubě sice mobilizovaly, ale mír se podařilo udržet. Země třetího světa zvyšovaly svůj význam a státy jako Jugoslávie, Indie, Čína, Indonésie a Arabské státy se toho dožadovaly velmi hlasitě.

                Národnostní uvědomění černého kontinentu, arabských států Blízkého východu přimělo západní velmoci k politice, která záhy vyústila v podporu nacionálních režimů. Mladí důstojníci těchto zemí za podpory USA, a především náboženských vůdců svých zemí osnovali změny režimů, růst nacionalismu vedoucí k nenávisti k Židům, křesťanům, všemu, co nepochází od proroka Mohameda. To postupně vedlo ke  změnám v demografickém rozložení sil prosperujících států Evropy. Na úkor zákonů hostitelských zemí se současní emigranti s druhou a třetí generací těch prvních  stali skutečnou hrozbou demokratickým státům Evropy. Především těm, které se podílejí na boji s „Islámským státem“.

                Nestandardní chování mohamedánů vůči hostitelům vede v současné době ke konfliktu mezi zastánci multikulturního porozumění a těmi občany Evropy, kteří vidí v invazi ohrožení národní existence, strach z násilností na židech, křesťanech i nevěřících.

                To vyvolává extremismus u části obyvatel, kteří nejsou spokojeni s řešením, s migrační politikou, kterou realizují jednotlivé vlády zemí Evropy včetně té naší. Pokud se nepodaří koordinovat boj s islámským extremismem, může to v tom horším případě vést až k občanské válce v Evropě, kde takový konflikt nepamatujeme už víc jak 70 let. Pokud do toho nepočítáme válku na Balkánu.

Domácí lékárnička

            Máme ji doma všichni. My máme ještě tu starou malou almárku, co se věšela na zeď a zamykala na klíček. Co v ní bylo po předchozích majitelích vyhodilo se do nitra suchého WC  nebo se spálilo v kamnech. I tak něco zůstalo a používá se dodnes - pinzeta, nůžky. Dokoupil se octan hlinitý, jód, vata, sirky, malá svíčka, obinadlo, černé uhlí, leukoplast, jedlá soda, aspirin, spínací špendlíky.

            Tak bohatě vybavenou lékárničku měl asi málokdo. Maminka si potrpěla na profesionalitu. Její maminka, moje babička si lékárničku představovala zase úplně jinak. Za okny pěstovala mořskou cibuli - ta léčila 99% nemocí. Zbytek léčiv visel v plátěných pytlíčcích na provázcích, v patře pod půdou. Listí břízy, květ lípy, podběl, kontryhel, pampeliška... Do lékárničky jsem ukládal nedobrané léčivé preparáty, skleničky, kde ještě něco zůstalo. Nemá se to, ale matce  přišlo nehospodárné vyhodit to, co jí pomohlo.

            Nějaký čas uběhl a lékárnička na zdi přešla pod mou výhradní správu a mé hospodaření. Odešla ,,Alpa“, ,,valerianské kapky“, Gutalax, začaly se hromadit dózy od vitamínů, minerálů... Začal jsem si všímat příbalových letáčků. Byly stále delší a delší. Samotné krabičky dostávaly tvar malých čokolád, žvýkaček, bonbonů. O co víc byly krabičky barevnější, o to víc byly příbalové letáky při čtení zajímavější a burcující. Dalo se z nich vyčíst všechno.

            Všechno? Mám cukrovku. To podstatné? Nesmím žádný medikament, žádný nezaručuje, že přežiju. Tak či onak, žádný na plnou pusu neřekne – polkni a čekej. A čekej, říkám svému psíkovi. Ten ihned pochopí, co se od něj čeká, že páníček nemá čisté svědomí. A jak bych mohl mít? Chtít po psovi, aby si cosi vzal a čekal jestli ho to neskolí.

            Úžasné je rovněž vědět, že pokud se u vás po požití objeví anafylaktická reakce, pak je váš organismus blízko kolapsu. Nepříjemné mohou být i boláky od úst, očí až po pohlavní orgány. Určitě vám odlehne, když se dozvíte, že dotyčný lék může zvyšovat riziko srdečního infarktu, nebo cévní mozkové příhody...

            Na závěr povzbuzujícího příbalového letáčku stojí informace, že léčivý přípravek (xxx!) který držíme v ruce, je v členských státech EHP registrován pod 27 jmény. Což opět vzbuzuje pocit nedůvěry. Acylpyrin, má desítky let jedno jméno vzbuzující důvěru, nemá potřebu se za každým kopcem jmenovat jinak, maximálně velmi podobně - aspirin.

            Suma sumárum. Léky jsou byznys jako každý jiný. Jejich koupí a vložením do lékárničky se zapojujeme do ,,sportu“, kterému nejde už dávno o čistotu, amatérismus, zdraví, krásu a svět bez válek. Ano i z léků je byznys a z lékárničky trezor k uchovávání střelného prachu, hrabivosti výrobců a prodejců, která nemá zábrany.

            Domácí léčiva v květináči - mořská cibule, v sáčcích nasušené byliny, med, větrání pokoje, pohyb, nepřejídání se, nekouření, abstinence… Všechno se musí vejít do lékárničky přidělané doma ke zdi. Kdeže jsou loňské sněhy a programová prohlášení? Nechť se plní domácí lékárnička zcela novým byznysem, zcela odlišným způsobem léčení, než jaký jsme znali!

Každé ráno je tady báječně

                Letní byt. To nebyl jen tak ledajaký výmysl. Já si ho užívám už druhý – třetí rok a jsem zaujatý. Je to krásný pocit, ráno a večer neopakovatelný. Ráno si sednu za domem do křesla z umělého proutí, zavřu oči a poslouchám. Co všechno slyším, vypovědět neumím. Vzduch stojí, ani se nehne a na dvorku kvete třešeň.

                Velcí ptáci si nade mnou jen tak plachtí, menší v kruzích si něco povídají, níž jsou ti, co krmí a stále přilétají a odlétají. V údolí houká vlak, ale vidět není. Za plotem voní rosou posečená tráva, slunce pomalu stoupá a z louky se ozývá hlas těch, co se právě probudili. Srneček, co je sám, chodí ráno, jako večer kolem plotu a dává pozor, co dělá náš pes. Tomu se chce stále spát a prosí nebudit, teď ještě ne. Nikam nepůjde.

                Na obloze posílá výpravčí oblaka na všechny strany tak rychle, že se nestačím orientovat, co který komu kam veze. Připadám si jako na vlakovém terminálu v Neapoli. Odtamtud jsem jednou kamsi cestoval s posvátnou hrůzou, že se tu stoprocentně ztratím.

                Tam, kde sedím a zavřu oči, je to  kouzelný, přírodní ráj v zelené džungli. Ale ten klid. Pohoda, až je to k nevíře. Klid jako v kostele, a když zafouká vítr  větve se rozpaží, jak ženské ruce na ulici. A večer, to jen obrátím partituru a poslouchám noční sovy, sýčky a chrousty, sleduji červánky a bizarní mraky. Dočista všechno jsem viděl na obloze a nyní si čekám, abych tu byl, až se obloha pokryje zas něčím novým, krásným jak rajčí pera.

                Viděl jsem spoustu obrazů a filmů, četl romány, a přesto tady sedím jako v kině na premiéře, jako bych otevřel dětské leporelo, plné snů. Co stránka, to kouzlo pestrých sklíček ve staré troubeli z papíru. Co pohyb proti světlu, to jiná sekvence,  změna barev a vidíš spektrum jiného světa, jiného než  včera a předvčerejškem. Nemohu se zvednout, něco mě drží v téhle poloze, ze které mi nic není cizí.

                Sedím a dívám se. Tam o kousek dál slyším děti z koupaliště. Jsou prázdniny a svět je celý do žhava. Tam někde stále, ještě od včerejška leží pes. Chce se mu spát. Sluníčko právě vyhnalo z oblohy velký modrý měsíc, který pomalu stoupá k horizontu. Dnes bude opět vedro. V noci se nedá spát. Škoda, že tohle všechno bude trvat jenom krátký čas.

                Díky letnímu bytu je tu báječná dovolená. Je to víc, než o letním bytu. Je to o tom, že bydlení tady je za odměnu pro ty, co mají oči na koukání a srdce  na dlani. Pro oblohu plnou krás. Pro toho, koho kdo mě má rád. Já mám rád Janu.

               

V Jablonném v Podještědí 11.4.2016