Před padesáti léty v
leningradském nakladatelství Chudožestvennaja literatura (umělecká literatura)
skupina překladatelů přeložila a připravila do tisku výbor z díla Karolíny
Světlé, autorky tak blízké našemu libereckému kraji. „V gorach Ještěda“ na více
než 500 stranách knížka seznámila ruské čtenáře s romány Frantina, Vesnický
román a s povídkami Lesní panna, Skalák, Lamač a jeho dcera, Námluvy a Hubička.
V úhledné, plátěné vazbě se prodávala za rubl a 4 kopějky, což pro nás,
turisty, bylo asi 14 korun československých. Na pultech obchodě se objevila v
neuvěřitelném počtu 100 000 kusů.
V rozsáhlém úvodu byli čtenáři zasvěceně seznámeni s životními osudy
Karoliny Světlé, především s jejím podílem na úsilí za rovnoprávnost žen.
Překladatelé si dali práci v úvodu
knížky seznámit čtenáře i se sociálními poměry na Českodubsku, s rozvojem
textilního průmyslu v Českém Dubu, v Liberci a v Hodkovicích nad Mohelkou.
Proč se vracím k tomuto
kulturnímu počinu po téměř 50 lety od vydání? České kulturní dědictví je dnes
odsunuto v editorských plánech současných nakladatelstvích kamsi dozadu, do
nevolitelné oblasti, kdy se počítá s tím, že prakticky už nikdy nevyjde. A pak
se vám dostane při reorganizaci domácí knihovny do rukou knížka, kterou jste si
kdysi zakoupili v cizině a která Vám připomene dluh, který máme vůči vlastní kultuře,
vůči autorům, jako je Božena Němcová, Jan Neruda, Svatopluk Čech, Julius Zeyer
a další.
Vzpomínám si, jak jsme před
téměř 50 lety hledali na pultech knihkupectví v Moskvě, Leningradě, Bulata
Okudžavu, Vladimíra Vysockého, Jevgenije Jevtušenka, Ilji Erenburga (vzpomínky)
a vedle nich americké autory, např. Williama Saroyana, a jak „blahodárně“ na nás působilo vidět tam
české autory - Haška, Pujmanovou, Olbrachta a právě i knížku Karoliny Světlé o
našem kraji V górach Ještěda“.
Jsem přesvědčen, že právě
regionální literatura, zabývající se životem hrdinů určité oblasti je vlastně
protiváhou oněm snahám EU o unifikaci, stejnou délkou okurek a podobných
hloupostí, kdy posílení identity je
zrovna tak důležité, ne-li důležitější, než cokoli jiného evropského. Víc
našeho, na úkor „světovosti“, kdy odklon od regionálních dějin je pravděpodobně
i příčinou tak slabého cítění mládeže s dějinnými událostmi, národními svátky,
vztahem k české literatuře 19.století.
Tehdy jsme si z Ruska odváželi k
údivu domácích ruských čtenářů mnohé knihy českých autorů, jako suvenýr –
tištěné české knihy v azbuce. Byl to krásný pocit vidět, že i jinde se čtou a
vycházejí v úžasných počtech. Nevím, jak je tomu dneska, ale doma se příliš
klasika nečte. Světová a ani ta naše. Není mým cílem někoho přemlouvat, aby
četl, co nechce. Mou snahou je říci, že knížka je úžasnou zbraní hromadného
ničení všeho toho lenošení ducha, které přináší televize, internet a „chytré“
telefony.
Pokud to bude česká knížka i
místního regionálního autora, pak je to vlastně literatura faktu,
kontrolovatelná čtenáři na každé stránce, vtahující čtenáře do děje, do
reality, kterou zná, které jsou mu blízké.
Žádné komentáře:
Okomentovat