čtvrtek 21. července 2016

Každé ráno je tady báječně




                Letní byt. To nebyl jen tak ledajaký výmysl. Já si ho užívám už druhý – třetí rok a jsem zaujatý. Je to krásný pocit, ráno a večer neopakovatelný. Ráno si sednu za domem do křesla z umělého proutí, zavřu oči a poslouchám. Co všechno slyším, vypovědět neumím. Vzduch stojí, ani se nehne a na dvorku kvete třešeň.

                Velcí ptáci si nade mnou jen tak plachtí, menší v kruzích si něco povídají, níž jsou ti, co krmí a stále přilétají a odlétají. V údolí houká vlak, ale vidět není. Za plotem voní rosou posečená tráva, slunce pomalu stoupá a z louky se ozývá hlas těch, co se právě probudili. Srneček, co je sám, chodí ráno, jako večer kolem plotu a dává pozor, co dělá náš pes. Tomu se chce stále spát a prosí nebudit, teď ještě ne. Nikam nepůjde.

                Na obloze posílá výpravčí oblaka na všechny strany tak rychle, že se nestačím orientovat, co který komu kam veze. Připadám si jako na vlakovém terminálu v Neapoli. Odtamtud jsem jednou kamsi cestoval s posvátnou hrůzou, že se tu stoprocentně ztratím.

                Tam, kde sedím a zavřu oči, je to  kouzelný, přírodní ráj v zelené džungli. Ale ten klid. Pohoda, až je to k nevíře. Klid jako v kostele, a když zafouká vítr  větve se rozpaží, jak ženské ruce na ulici. A večer, to jen obrátím partituru a poslouchám noční sovy, sýčky a chrousty, sleduji červánky a bizarní mraky. Dočista všechno jsem viděl na obloze a nyní si čekám, abych tu byl, až se obloha pokryje zas něčím novým, krásným jak rajčí pera.

                Viděl jsem spoustu obrazů a filmů, četl romány, a přesto tady sedím jako v kině na premiéře, jako bych otevřel dětské leporelo, plné snů. Co stránka, to kouzlo pestrých sklíček ve staré troubeli z papíru. Co pohyb proti světlu, to jiná sekvence,  změna barev a vidíš spektrum jiného světa, jiného než  včera a předvčerejškem. Nemohu se zvednout, něco mě drží v téhle poloze, ze které mi nic není cizí.

                Sedím a dívám se. Tam o kousek dál slyším děti z koupaliště. Jsou prázdniny a svět je celý do žhava. Tam někde stále, ještě od včerejška leží pes. Chce se mu spát. Sluníčko právě vyhnalo z oblohy velký modrý měsíc, který pomalu stoupá k horizontu. Dnes bude opět vedro. V noci se nedá spát. Škoda, že tohle všechno bude trvat jenom krátký čas.

                Díky letnímu bytu je tu báječná dovolená. Je to víc, než o letním bytu. Je to o tom, že bydlení tady je za odměnu pro ty, co mají oči na koukání a srdce  na dlani. Pro oblohu plnou krás. Pro toho, koho kdo mě má rád. Já mám rád Janu.

               


V Jablonném v Podještědí 11.4.2016  

Žádné komentáře: