Oslavujeme vítězství

Je tomu právě kulatých 1286 let, co mezi městy Poitiers a Turs, asi 250 km jihozápadně od Paříže zastavil Karel Martel - Kladivo muslimskou armádu a tím přispěl k tomu, že v dnešních evropských školách není hlavním jazykem arabština a náboženstvím korán. Jen na málo bitev se vzpomíná tisíce let poté, co jsou dobojovány, ale tahle bitva je výjimkou.

Karel Martel zastavil muslimy, kteří by jinak vítězně kráčeli Evropou. Možná, že k úplnému vítězství přispělo i to, že nechal čepele mečů a hroty šípů namočit do prasečí krve, neboť věděl, že ji muslimové považují za nečistou. Hlavní příčinou jejich porážky ale byl dozajista strach, aby útočící vojska nepobrala v táboře kořist z dosavadních loupeží, které byly prvořadým cílem arabských útoků. Až druhým bylo poselství Alláha.

Jak se zdá, mnoho se od těch dávných dob nezměnilo. Zálusk na cizí majetek, krutost a nečestnost byly tím hlavním, co muslimové přinášely do vsí a měst Evropy žel tehdy mnohdy i dnes. „Jsme tu abychom šířili poselství Alláha. Buďto zvítězíte, nebo zemřete, jako mučedníci.“ Na důkaz vážnosti tehdejších svých slov arabský vojevůdce nechá spálit všechny lodě. Armáda půlměsíce několik let plundruje, loupí a vraždí na Pyrenejském poloostrově. Zastaví ji až francouzský majordomus Karel Martel – Kladivo.

Na památku tohoto významného vítězství, které se symbolicky odehrálo přesně sto let od smrti proroka Mohameda, se franckému majordomovi začne přezdívat Martell neboli Kladivo. Čest a sláva hrdinům, kteří dokázali už tehdy zastavit zlo a nenávist, které sebou přinášela muslimská invaze do Evropy. Jak jí zabránit hledejme i my v odvaze bojovat se zlem a bezprávím, které dnes, jako tehdy ohrožují náš život, hodnoty a tradice, které nám nikdo nesmí odepřít. Evropa je zemí, kde pozitivní hodnoty převažují nad těmi, které nám jsou cizí, a které jsou tehdy, tak jako dnes, neslučitelné s myšlením, které zamrzlo kdesi, kde bylo víc jak před tisíci lety.

Jako děti jsme si hráli

Kolik mi to bylo před pětašedesáti lety? Sedm let. Psal se rok 1954 a Antonín Zápotocký byl už rok prezidentem Československa, otec ve vyšetřovací vazbě a já žákem druhé třídy základní školy v Machníně, jen kousek od Chrastavy a o něco větší od většího Liberce, na dohled u Ještědu s nadmořskou výškou od 1010 po 1012 metrů, podle toho, kdo kdy měřil.

Jo, to bývaly časy! Škola ještě postaru, WC pro kluky s čůráním na dehtem natřenou stěnu, ve třídě kalamář s inkoustem a násadka s perkem, zvonění opravdovým zvonem na chodbě školy, kamna na uhlí v každé třídě, rákoska a tělesné tresty. Někomu to možná přijde jako středověk, ale řada současníků to ještě pamatuje. Co je hlavní, přežili jsme to ve zdraví a můžeme vzpomínat. Přesto náš svět byl bližší dinosaurům, ještěrkám, žábám a vlkům, než současnému světu našich vnuků plných computerů a virtuálního řešení problémů.

Náš svět byl krutý, ale byl i spravedlivý, plný šepotu, zápasů a bojů, proher a vítězství, které z nás dělali chlapy, kluky, co nic nebolí, kteří mohou být sami venku celá odpoledne a nic se jim nestane, nikdo jim neublíží. Téměř žádná alergie, žádná pokousání nakaženými klíšťaty, žádná, nebo aspoň zanedbatelná šikana. Hlavní pro nás bylo něco stavět, počínaje kárkami až po boudy na stromech, hledání čehokoli v opuštěných domech po odsunutých Němcích, kde se dalo vždy něco užitečného najít.

Náš svět byl o tom, o čem se může dnešním mladým jenom snít. Byla to volnost, která nebyla ohraničená časem televizních novel, dobou sezení u počítače. Byla časem zájmových kroužků, dobou amatérského sportu, hudby. Čas současných dětí zdá se být časem, kdy na hlouposti není čas a jenom hloupí zůstávají bez rozvrhu, který dětem píší táta a máma.

My, obyčejní kluci a holky tehdejší předtelevizní doby, jsme současné zvrácené dětství nepoznali. Náš svět nám připadal normální, plný malin, ale i hořců. Nebylo dost peněz na hlouposti, nebylo komu závidět. Měli jsme stejně. Svět byl stále o příští válce, nebylo, ke komu se odvolat, a přesto nás rodiče škola a dejme tomu i pionýr vychovali dobře. Bez aut, televize, prázdnin u moře.

Svět byl, před pětašedesáti lety, snazší. Běhali jsme venku v lehkém oblečení, ve špatných botách, v prapodivných čepicích. Bruslili jsme jen na starých bruslích, jezdili na dřevěných lyžích se zobáčky a jezdili vlakem, kde lokomotivy byly zahaleny kouřem. Žili jsme ve světě her a podivností, zázraků, které nás obklopovaly. Svět po nás už nebyl naším světem. Byl o jiné dimenzi…

Na co si hrají dnešní kluci

Co všechno doznalo změn? Co kdo nosí po kapsách? Co mají kluci ve školních taškách? Co jedí o svačinách? Čím se od nás liší, od těch, co chodili do škol před více jak šedesáti lety?

Když se tak ptám, oslovuji sám sebe. Vnuk by se mi smál. Nerozuměl by mi, jako když jsem se ptal já svého táty, co si přál ve třicátých letech minulého století v mém věku k Vánocům. Odpověděl mi, že boty, boty! Pak už jsem se na víc nikdy neptal. I proto si na otázky odpovídám sám.

Na co jsme si hráli? No přeci na válku! Na válku proti Němcům. Všude kolem nás tehdy bylo ještě plno munice, funkčních i nefunkčních trofejních zbraní, plynových masek, bajonetů, medailí, opasků, všeho možného i nemožného. Půdy v Sudetech byly harampádí plné. Nejlepší na tom všem bylo, že v naší příměstské vesnici byla dobrá polovina dětí ze smíšených česko - německých rodin. Nikdo z nás nechtěl hrát Němce. Hráli jsme si i na četníky a zloděje. Policajty chtěl hrát každý, zlodějem nechtěl být žádný z nás.

A co jsme nosili po kapsách? Praky, duté klíče, které se plnily karbidem a hřebíkem, které při tlučení o patník u cesty dávaly úžasné řachy. Sirky, nábojnice, háčky na ryby, polévkové hrachové kostky, ale i jiné, důležité věci, nože rybičky, mejdlíčka, bonbóny fialky a cucavé špalky. Já musel mít i čistý kapesník na rozdíl od Rudy Reichla, spolužáka, co bydlel naproti nám nad truhlárnou Sim – Vágner, kde tenkráte můj tatínek dělal národního správce a kam nastoupil po tatínkovi mého nejlepšího kamaráda. Právě můj spolužák Ruda kapesníky po kapsách nenosil. Nos si utíral do rukávů, které se náramně blýskaly, což jsem mu velmi intenzivně záviděl.

Co jsme nosili ve školních taškách? Dřevěné penály, násadky, pera, inkoust v lahvičce, gumu, tužku, pravítko, hadřík na otření rozlitého inkoustu, učebnice, sešity, kuličková počítadla, přezůvky v hadrovém sáčku, v sáčku od mouky svačinu – chleba - dva krajíce s máslem, k tomu třeba i vajíčko vařené natvrdo, jablko, hrušku, nic víc. Já určitě nic víc. Ve školních taškách jsme my, páťáci, nosili ty nejlepší trofejní kousky z půd a altánků po Němcích: nože mladých hitlerčíků, fosforové bombičky, předválečné fotky nahatých slečen, lechtivé, skoro erotické německy švabachem psané časopisy. Prohlíželi jsme si je na chlapeckých záchodech, kde se čůralo ne do porcelánových mušlí, jako dnes, ale na dehtem natřenou zeď, po které to stékalo do žlábku vedoucího kamsi ven, do septiku.

Do školy jsme nosili pravidelně i úhledně zabalené německy psané knihy, jako sběr druhotných surovin, od jara do podzimu pytlíky naplněné po okraj sušenými bylinkami a větší pytle plné kaštanů a žaludů.

Ve škole se u nás topilo v každé třídě zvlášť ve velkých kamnech a na přestávky se zvonilo na velký měděný, snad lodní zvon. Seděli jsme v solidních starých dubových lavicích pro 3 žáky, u dveří jsme měli pověšený každý svůj ručník a ruce jsme si myli v lavoru se studenou vodou, ale jen tehdy, když jsme použili toaletu. O přestávce, té velké, jsme korzovali po dlouhé školní chodbě, na což dohlížel vždy jiný z našich učitelů.

Byla to vskutku prehistorická doba, ale přežili jsme ji ve zdraví, ve zdravé mysli, v očekávání, co všechno je ještě před námi. A nebylo toho málo! Kéž se tak stane i těm, co chodí do školy dnes. Nic víc si nepřeji.

Na hodně aktuální téma

Ach, ti naši bývalí feudálové, šlechtici! Ještě, že je T. G. M. včas prokoukl a vzal jim nadobro a navždy jejich tituly. Jedna část rodiny hot a druhá čehý, polovina pro Hitlera, druhá proti. Ferdinand Kinský pro Hitlera, Zdenko Radslav Kinský se staví na druhou stranu barikády. Zcela neutrální se snaží být Adolf Schwarzenberg. V jejich zámcích se povětšinou později zabydlí fašisté. Jejich obhájci to nemají po válce lehké, ale ani dnes, když požadují bývalé majetky zpět. A to nemluvím o tom, že řada z nich neumí žbleptnout česky tak, jako syn našeho současného, bývalého knížete Karla Schwarzenberga.

 No řekněte, není lepší nic nemít? Jde a šlo jim vždy většinou o peníze, pozemky a vliv na dění ve společnosti. Není to jen nekonečný příběh bohatých s takzvanou modrou krví. Příkladem je i Muchova Slovanská epopej, příběh až tragikomický, ale názorně ukazující, kam až mohou dojít dědické spory. A proto neodcházejme, nebo jen jako vítězové válečných polí.

Jsem z Liberce, tykám si s jeho primátorem, dnes už bývalým. Sympatický chlapík mající smůlu, že kope za jiný tým, než za ten, co vítězí. Už dávno jsem se ho chtěl zeptat: Když už má to krásné maďarské příjmení totožné s Lájošem Batthyanyim (1807 až 1849), zda jsou příbuzní třeba i hodně vzdálení? Lájoš byl kdysi velké zvíře. Předseda parlamentní maďarské vlády, vzdorovitě stojící v opozici vládě rakouské. Ta jej dala zastřelit. Stává se to a je jen dobře, že ne odstupujícím primátorům města Liberce. Byť i mnozí předešlí měli při odcházení namále. Jo, politika je jen pro silné žaludky a kožené kalhoty odolné proti oděru při šoupání se po židlích ze strany na stranu a pokud možno stále výš a výš.

 Je škoda, že se tak úzkostlivě šetří s medailemi. Dřív každý hejtman, úspěšný starosta či velký průmyslník dostával od panovníka řády, medaile, stuhy, označení, že je prověřený dodavatel, tajný rada, pobočník, ten, co dobře slouží c. k. monarchii. Kdo měl co dostat, k tomu sloužil pořadník a odsloužená léta, třeba i v opozici. A dostávali všichni: Češi, Poláci, Židé, Maďaři a bylo to tak správně. Anton Špelec ostrostřelec by rovněž mohl vyprávět. Kdeže jsou léta staré monarchie… Nechápu, proč by se měl do Prahy vracet zbořený Mariánský sloup. Nejsme katolickou zemí a rakousko-uherskou už taky ne. Máme jiné důležité problémy. Bavme se o vhodnosti označení našich hokejistů. Znak republiky zaměnit za lvíčka, který by se spíš hodil jako logo na konzervy, na pytlík dehydrované polévky s játrovými knedlíčky.

Někteří z nás zas berou věci kolem nás příliš vážně, tak jako sliby koaličních vlád. Myslím i těch na radnicích, kde si pohodlné židle na čas předplatila parta staronových přátel z hospůdky od naproti. Ti se rozhodli, že si už nebudou plivat do tváře, že to spolu dotáhnou až na vrchol kopce. U nás aspoň k lanovce na Ještěd. Tam nahoře už je ubytování a dobré jídlo snadno dostupné.

Bylo nebylo

Tak začínají všechny pohádky. V Satalicích u Prahy je v zahradě za vysokou zdí ubytovaná slavná a pro mne, jako pro desetiletého kluka, úžasná a krásná hradní stráž. Stráž, co střeží prezidenta Antonína Zápotockého a naše Hradčany, kde prezident úřaduje. Pokud je doma dá se to lehce poznat. Na Pražském hradě visí vlajka jako znamení, že je doma, na Hradě. Pokud vlajka není na svém místě, je prezident na cestách. Zástavě se říká i standarta, což je synonymum tak vážného, na co jsem hrdý. Jsem jediný kluk z Machnínské národní školy, který ví, kde bydlí tihle zvláštní vojáci, co mají pušky s naleštěnými vodáci bodáky. Jsou jako z filmu, celí načinčaní.

Satalice jsou kousek za Kbely rovněž u Prahy. Ve Kbelích je pražské vojenské, dříve i civilní letiště, kde i dnes přistávají letadla, která nechtějí na hlavním ruzyňském pražském letišti.

To byla doba, kterou jsem miloval. Za zády ulice, kde bydlela teta Anežka a soused Pellone, tam startovala za děsivého hluku silná hlučná motorová letadla. Ulice byla plná menších domků a nebýt rámusu, tak je to místo, kde všichni klidně spí, povídají si přes plot zahrady se svými sousedy. Blízké vojenské letiště plné kouzla a záhad mi učarovalo. Být tady s Rudlou, s Jardou Kalenským, tam od nás z Machnína, to by nám spolužáci opravdu jen záviděli.

Přes Kbely se jezdívalo za mého mládí hlavní ulicí z Liberce do Prahy. Kbely byly na rovině, vlastně vysoko nad Vysočany, odkud se následně sjíždělo dolů, ku Praze. Sedím si tak jednou s maminkou v autobusu z Liberce do hlavního města a Praha už byla na dohled pod námi, když tu, kde se vzal, tu se vzal, vztyčil se jeden z pasažérů sedící před námi a velmi hlasitě zakřičel: „Pohleďte, pod námi je Praha, matička měst!“, odmával to rukou a sedl si způsobně zpět do sedadla naší linky autobusu Liberec - Praha. Dá se to vysvětlit tím, že autobus tenkráte jel od nás do Prahy dvě hodiny s malou zastávkou na čůrání v Mladé Boleslavi. Tíseň z dlouhé cesty. I ostatní účastníci linkového spojení se ptali jeden druhého, co tím chtěl jeden z nich říct? Byla to jiná doba, doba téměř obrozenecká.

Ano, měl pravdu. Pojmout Prahu, znamenalo projet zeleným pásmem ovocných stromků vysazených kolem celého města. Mám doma předválečný prospekt cestovní firmy Čedok, která nabádá spoluobčany prvorepublikového Československa: „Každý občan ČSR aspoň jednou za život do Prahy!“, což byla tehdy marketingová pecka v inzerci, a dost možná i startovací impuls, který tehdy vedl onoho pána, aby v autobusu podlehl nutkání a podělil se s námi o zážitek: „Jsme v Praze! Ještě chvíli a vystupujeme! Praha je matka měst!“

Faktem je, že jsme žili jinými hodnotami. Pár let po válce jsme byli trochu jiní, okouzlení svobodou. Bylo nebylo, jak říkal náš moudrý starý rabín: „Všechno je jinak.“ Dnes, jako tehdy, se na nás svět smál.

Stalo se před 150 lety

Je teplý podzim roku 2018, ani léto nebylo jiné. Kdo vybíral vstupné na plovárnách sklízel „pomeranče“, co neuschlo uzrálo, nikdo se neměl špatně. Bude i sladké víno. Prostě bylo, jak by mělo pokaždé být. Na krátké kalhoty, na tričko. I podzim se vydařil. Dušičky se sluníčkem zádech, silničáři, co opravují průjezd městem Jablonné pod Ještědem si mnou ruce, termín opravy – konec listopadu -dozajista dodrží.

Ohlédneme-li se, nebylo tomu pokaždé. Z dobového tisku se dozvídáme, že to nebylo vždy a pěkné počasí nebylo každý rok: „Osobní vlak přepravující uherské vojáky uvízl 10. listopadu 1868 v závějích u Cerhovic na Berounsku. Okolo šesté hodiny ranní do něj v plné rychlosti naráží nákladní souprava jedoucí za ním. Při neštěstí umírá 22 osob, dalších 60 utrpí zranění.“

Co dodat? V těchto dnech je počasí víc než jarní a tahle tragédie před 150 lety byla zaviněná obrovskými sněhovými závějemi. Jak je příroda krutá a zároveň velkorysá! Napravuje škody, které napáchal člověk, který ji chtěl předělat ke svému obrazu, vyhubit odvěké nepřátele ze svého okolí. Velcí se dnes vracejí do svých přirozených teritorií, do hor našeho pohraničí. Sem tam se tu objeví medvěd, ale to bude přeci jen kuriozita a žádné stálé angažmá. Horší to bude, až cirkusáci budou muset rozpouštět svá šapitó a pustí do přírody to, co se do ZOO neudá. Jsou extrémy, které škodí nám, lidem. Lidem, kteří mají být hospodáři a žít s přírodou v rovnováze, rozumět jí, a ne znásilňovat.

Jak bývá u nás krásně v podvečer, kdy vítr utichá a obloha si obléká rudé pláště červánků! To si pak připadám jako v kině na velkofilmu, kde, jako v příběhu o Kleopatře nebo o slavném Mozartovi bylo vše podřízené kráse exteriéru, přírodě. To je můj případ. Pohled na obraz končícího dne, zapadajícího slunce, oblaků plných červánků.

Naproti, v domě proti našemu vchodu do zahrady, mají malou holčičku. Před 150 lety našel nedaleko smrt v závějích kontingent nic netušících vojáků. Do blízkých hor se vrací vlci, Jana zasadila nové ovocné stromky, venku je jarní počasí. Silničáři v Jablonném v Podještědí finišují a práce jim jde od ruky. Kupodivu začaly růst houby, pole jsou zelená a silnice plné zvěře, která je ve velmi dobré kondici. I to je ta pozitivní zpráva o stavu přírody v listopadu roku 2018.

Co si přát víc? Hodně zdraví, pohody a štěstí. Blíží se zima. I ta se dá přežít. Smůlu měli jen uherští vojáci před rovnými 150 lety. Kdo čekal závěje 10. listopadu letošního roku, tak se nedočkal. Příroda se stala lidem přítelem. Na jak dlouho nikdo neví. Zítra může být všechno jinak…

Stalo se před 80 lety, přetrvává dodnes

Byli to naši sousedé, Němci, Češi, Poláci, Ukrajinci. Jen se dívali, ne všichni přiložili ruku k dílu k rozbíjení výloh, k rabování, k celkové atmosféře nenávisti - bijte Židy! Žel, slyšeli na pobídku: Vemte si, na co dosáhnete…Prapodivná podívaná, divná doba, divné chování.

Křišťálová noc před 80 lety nebyla jen nocí hořících židovských kostelů, ale předzvěstí, jak se zachová soused k sousedovi dnes, zítra, po válce. Kdo přežil Osvětim a vrátil se, nebyl sousedy milován. Už dávno, co Židy odvlekli, si sousedé rozebrali vše, co bylo židovské a nyní by to měli vrátit? Jak hloupé a absurdní! Proč se vraceli?

Synagogy hoří a sousedé, Němci, Češi, Poláci se už těší, co všechno tu po nich zůstane, jak si kdo polepší. Lékařské praxe, obchody, továrny, místa v divadlech, v novinách. Odejdou konkurenční hudební interpreti, skončí židovské učitelky, zdravotní sestry, úředníci. Zůstanou jen árijští právníci, dělníci, spisovatelé. Ano, to všechno byla Křišťálová noc. Následující dny ukázaly židovským sousedům, co je čeká, co se stane a co vás, Židé, nemine.

Waltrovi bylo právě 10 let, když ho vyvedli ze třídy ve škole U soudu v Liberci a řekli: „To byl tvůj poslední den ve škole! Židi do školy už nesmějí!“ Celá třída tleskala a učitel se dmul pýchou, jak s tím malým zatočil. Nevím, na které válečné frontě učitel vypustil svou černou duši. Doufám jen, že křičel strachem a bolestí. Naproti tomu strýc Walter stále zázrakem žije. Bylo tomu právě 90 let. Přežil holocaust a patří mezi ty šťastlivce, co se vrátili, aby se stali svědomím svých sousedů, všech, co si přáli zbavit se konkurence, co nenávidí Židy, kteří se s nimi nechtěli dělit o pracovní příležitosti, vracet ukradený nábytek, kuchyňské hrnce, peřiny.

Byli to naši sousedé až do doby, kdy uvěřili, že stačí vzít do ruky sirky, kámen, klacek a jít na Židy v Rusku, v Německu, v Polsku, v Československu, a to vše i po druhé světové válce. Je to k nevíře, ale je tomu tak. I to byli naši sousedé z jedné ulice, z jednoho podlaží. Rozebrali vše, co Židé nedobrovolně opustili. Sousedé se odvraceli, když měli potkat Žida na ulici. Někteří si o nich vyprávěli hrubé, urážející anekdoty.

Je Křišťálová noc. Sousedé stojí v ulicích, a když zrovna netleskají, neskrývají radost z podívané. To, co vidí, je pro ně zábava i předzvěst, co vše zůstane sousedům za nehty. Nedovedu si ani domyslet a nechci ani vědět, jak bylo sousedům, dozvědět se, že Žid z jejich ulice přežil, že musí vracet majetek, na který si už zvykli, kterým patří jim. Žid ať táhne, nemá tu být.

Ach, sousedé, je mi z vás smutno, řekl bych. Jednou, až si smrt přijde pro vás a vaše rodiny, bude to zlé, mnohem horší, než jste čekali. I o tom byla Křišťálová noc před 80 lety. Nezapomněli jsme. Ti, co se nevrátili, my všichni jednou budeme čelit fatálnímu nebezpečí. Chtěl bych mu čelit s vámi, žel nevím, zda Křišťálová noc byla tím správným společným vykročením na cestě za štěstím a odpuštěním.