Bylo nebylo

Tak začínají všechny pohádky. V Satalicích u Prahy je v zahradě za vysokou zdí ubytovaná slavná a pro mne, jako pro desetiletého kluka, úžasná a krásná hradní stráž. Stráž, co střeží prezidenta Antonína Zápotockého a naše Hradčany, kde prezident úřaduje. Pokud je doma dá se to lehce poznat. Na Pražském hradě visí vlajka jako znamení, že je doma, na Hradě. Pokud vlajka není na svém místě, je prezident na cestách. Zástavě se říká i standarta, což je synonymum tak vážného, na co jsem hrdý. Jsem jediný kluk z Machnínské národní školy, který ví, kde bydlí tihle zvláštní vojáci, co mají pušky s naleštěnými vodáci bodáky. Jsou jako z filmu, celí načinčaní.

Satalice jsou kousek za Kbely rovněž u Prahy. Ve Kbelích je pražské vojenské, dříve i civilní letiště, kde i dnes přistávají letadla, která nechtějí na hlavním ruzyňském pražském letišti.

To byla doba, kterou jsem miloval. Za zády ulice, kde bydlela teta Anežka a soused Pellone, tam startovala za děsivého hluku silná hlučná motorová letadla. Ulice byla plná menších domků a nebýt rámusu, tak je to místo, kde všichni klidně spí, povídají si přes plot zahrady se svými sousedy. Blízké vojenské letiště plné kouzla a záhad mi učarovalo. Být tady s Rudlou, s Jardou Kalenským, tam od nás z Machnína, to by nám spolužáci opravdu jen záviděli.

Přes Kbely se jezdívalo za mého mládí hlavní ulicí z Liberce do Prahy. Kbely byly na rovině, vlastně vysoko nad Vysočany, odkud se následně sjíždělo dolů, ku Praze. Sedím si tak jednou s maminkou v autobusu z Liberce do hlavního města a Praha už byla na dohled pod námi, když tu, kde se vzal, tu se vzal, vztyčil se jeden z pasažérů sedící před námi a velmi hlasitě zakřičel: „Pohleďte, pod námi je Praha, matička měst!“, odmával to rukou a sedl si způsobně zpět do sedadla naší linky autobusu Liberec - Praha. Dá se to vysvětlit tím, že autobus tenkráte jel od nás do Prahy dvě hodiny s malou zastávkou na čůrání v Mladé Boleslavi. Tíseň z dlouhé cesty. I ostatní účastníci linkového spojení se ptali jeden druhého, co tím chtěl jeden z nich říct? Byla to jiná doba, doba téměř obrozenecká.

Ano, měl pravdu. Pojmout Prahu, znamenalo projet zeleným pásmem ovocných stromků vysazených kolem celého města. Mám doma předválečný prospekt cestovní firmy Čedok, která nabádá spoluobčany prvorepublikového Československa: „Každý občan ČSR aspoň jednou za život do Prahy!“, což byla tehdy marketingová pecka v inzerci, a dost možná i startovací impuls, který tehdy vedl onoho pána, aby v autobusu podlehl nutkání a podělil se s námi o zážitek: „Jsme v Praze! Ještě chvíli a vystupujeme! Praha je matka měst!“

Faktem je, že jsme žili jinými hodnotami. Pár let po válce jsme byli trochu jiní, okouzlení svobodou. Bylo nebylo, jak říkal náš moudrý starý rabín: „Všechno je jinak.“ Dnes, jako tehdy, se na nás svět smál.