Co všechno
doznalo změn? Co kdo nosí po kapsách? Co mají kluci ve školních taškách? Co
jedí o svačinách? Čím se od nás liší, od těch, co chodili do škol před více jak
šedesáti lety?
Když se tak
ptám, oslovuji sám sebe. Vnuk by se mi smál. Nerozuměl by mi, jako když jsem se
ptal já svého táty, co si přál ve třicátých letech minulého století v mém věku
k Vánocům. Odpověděl mi, že boty, boty! Pak už jsem se na víc nikdy
neptal. I proto si na otázky odpovídám sám.
Na co jsme si
hráli? No přeci na válku! Na válku proti Němcům. Všude kolem nás tehdy bylo
ještě plno munice, funkčních i nefunkčních trofejních zbraní, plynových masek,
bajonetů, medailí, opasků, všeho možného i nemožného. Půdy v Sudetech byly harampádí
plné. Nejlepší na tom všem bylo, že v naší příměstské vesnici byla dobrá
polovina dětí ze smíšených česko - německých rodin. Nikdo z nás nechtěl hrát
Němce. Hráli jsme si i na četníky a zloděje. Policajty chtěl hrát každý,
zlodějem nechtěl být žádný z nás.
A co jsme
nosili po kapsách? Praky, duté klíče, které se plnily karbidem a hřebíkem, které
při tlučení o patník u cesty dávaly úžasné řachy. Sirky, nábojnice, háčky na
ryby, polévkové hrachové kostky, ale i jiné, důležité věci, nože rybičky,
mejdlíčka, bonbóny fialky a cucavé špalky. Já musel mít i čistý kapesník na
rozdíl od Rudy Reichla, spolužáka, co bydlel naproti nám nad truhlárnou Sim –
Vágner, kde tenkráte můj tatínek dělal národního správce a kam nastoupil po tatínkovi
mého nejlepšího kamaráda. Právě můj spolužák Ruda kapesníky po kapsách nenosil.
Nos si utíral do rukávů, které se náramně blýskaly, což jsem mu velmi
intenzivně záviděl.
Co jsme nosili
ve školních taškách? Dřevěné penály, násadky, pera, inkoust v lahvičce,
gumu, tužku, pravítko, hadřík na otření rozlitého inkoustu, učebnice, sešity,
kuličková počítadla, přezůvky v hadrovém sáčku, v sáčku od mouky svačinu –
chleba - dva krajíce s máslem, k tomu třeba i vajíčko vařené natvrdo,
jablko, hrušku, nic víc. Já určitě nic víc. Ve školních taškách jsme my,
páťáci, nosili ty nejlepší trofejní kousky z půd a altánků po Němcích: nože
mladých hitlerčíků, fosforové bombičky, předválečné fotky nahatých slečen,
lechtivé, skoro erotické německy švabachem psané časopisy. Prohlíželi jsme si
je na chlapeckých záchodech, kde se čůralo ne do porcelánových mušlí, jako
dnes, ale na dehtem natřenou zeď, po které to stékalo do žlábku vedoucího kamsi
ven, do septiku.
Do školy jsme
nosili pravidelně i úhledně zabalené německy psané knihy, jako sběr druhotných
surovin, od jara do podzimu pytlíky naplněné po okraj sušenými bylinkami a
větší pytle plné kaštanů a žaludů.
Ve škole se u
nás topilo v každé třídě zvlášť ve velkých kamnech a na přestávky se
zvonilo na velký měděný, snad lodní zvon. Seděli jsme v solidních starých
dubových lavicích pro 3 žáky, u dveří jsme měli pověšený každý svůj ručník a
ruce jsme si myli v lavoru se studenou vodou, ale jen tehdy, když jsme použili
toaletu. O přestávce, té velké, jsme korzovali po dlouhé školní chodbě, na což
dohlížel vždy jiný z našich učitelů.
Byla to
vskutku prehistorická doba, ale přežili jsme ji ve zdraví, ve zdravé mysli,
v očekávání, co všechno je ještě před námi. A nebylo toho málo! Kéž se tak
stane i těm, co chodí do školy dnes. Nic víc si nepřeji.
Žádné komentáře:
Okomentovat