Kolik mi to bylo před pětašedesáti lety? Sedm let. Psal se rok 1954 a
Antonín Zápotocký byl už rok prezidentem Československa, otec ve vyšetřovací
vazbě a já žákem druhé třídy základní školy v Machníně, jen kousek od
Chrastavy a o něco větší od většího Liberce, na dohled u Ještědu s nadmořskou
výškou od 1010 po 1012 metrů, podle toho, kdo kdy měřil.
Jo, to bývaly časy! Škola ještě postaru, WC pro kluky s čůráním na dehtem
natřenou stěnu, ve třídě kalamář s inkoustem a násadka s perkem, zvonění opravdovým
zvonem na chodbě školy, kamna na uhlí v každé třídě, rákoska a tělesné tresty.
Někomu to možná přijde jako středověk, ale řada současníků to ještě pamatuje. Co
je hlavní, přežili jsme to ve zdraví a můžeme vzpomínat. Přesto náš svět byl
bližší dinosaurům, ještěrkám, žábám a vlkům, než současnému světu našich vnuků
plných computerů a virtuálního řešení problémů.
Náš svět byl krutý, ale byl i spravedlivý, plný šepotu, zápasů a bojů,
proher a vítězství, které z nás dělali chlapy, kluky, co nic nebolí, kteří
mohou být sami venku celá odpoledne a nic se jim nestane, nikdo jim neublíží.
Téměř žádná alergie, žádná pokousání nakaženými klíšťaty, žádná, nebo aspoň
zanedbatelná šikana. Hlavní pro nás bylo něco stavět, počínaje kárkami až po
boudy na stromech, hledání čehokoli v opuštěných domech po odsunutých Němcích,
kde se dalo vždy něco užitečného najít.
Náš svět byl o tom, o čem se může dnešním mladým jenom snít. Byla to
volnost, která nebyla ohraničená časem televizních novel, dobou sezení
u počítače. Byla časem zájmových kroužků, dobou amatérského sportu, hudby.
Čas současných dětí zdá se být časem, kdy na hlouposti není čas a jenom hloupí
zůstávají bez rozvrhu, který dětem píší táta a máma.
My, obyčejní kluci a holky tehdejší předtelevizní doby, jsme současné
zvrácené dětství nepoznali. Náš svět nám připadal normální, plný malin, ale i
hořců. Nebylo dost peněz na hlouposti, nebylo komu závidět. Měli jsme stejně. Svět
byl stále o příští válce, nebylo, ke komu se odvolat, a přesto nás rodiče
škola a dejme tomu i pionýr vychovali dobře. Bez aut, televize, prázdnin u moře.
Svět byl, před pětašedesáti lety, snazší. Běhali jsme venku v lehkém
oblečení, ve špatných botách, v prapodivných čepicích. Bruslili jsme jen na starých
bruslích, jezdili na dřevěných lyžích se zobáčky a jezdili vlakem, kde
lokomotivy byly zahaleny kouřem. Žili jsme ve světě her a podivností, zázraků,
které nás obklopovaly. Svět po nás už nebyl naším světem. Byl o jiné dimenzi…
Žádné komentáře:
Okomentovat