Krást se nemá. Chlapec ve věku, kdy by kdysi býval ve vojenské presenční službě, s dredy ve vlasech leží asi padesát metrů od krámku Vietnamce. Před chvílí z něj vyběhl s bundou v ruce. Bez placení. Teď na něm sedí o dvě hlavy menší vietnamský prodavač a buší do něho pěstmi. „Krást se nemá!“, křičí na něj a nepřestává. Čech si kryje hlavu a křičí:“Dobrý, dobrý, nic se nestalo.“ Bundu odhodil asi po dvaceti metrech.
Vietnamec už nekřičí, Čech se zvedá. Vietnamec odchází ke svému obchůdku. Ulice je plná spěchajících lidí a těch dvou si nikdo nevšímá. Češi fandí Čechům. Vietnamec neví, jak moc riskoval. Zdredovaný Čech rozhazuje rukama. Už na něm nikdo nesedí. Cítí se ponížený, vykřikuje silné vulgarismy a má chuť se prát. Vietnamec je pryč a Češi se jen otáčejí a sem tam zareagují. Nadržují zlodějovi, pry si za to Vietnamci můžou sami. Moc si vydělávají a Čechy okrádají.
Svatá prostoto! Přesně tohle psal do své bible Adolf Hitler a knihu nazval Mein Kampf. A pak, že se dějiny neopakují! Jsme poučitelní? Houby! Jsme fatálně nepoučitelní! Krást se nemá... Den se vydařil, je chladno, ale sluníčko svítí. Někde za stolem sedí kriminalisté a počítají finanční lumpárny libereckého mistrovství v klasickém lyžování.
Škoda, že nejsou pranýře a kobky. Krást se totiž nemá. Práva se nikdo nezastal, policii nikdo nevolal. Malý vietnamský obchodníček má smůlu. Nikdo by nesvědčil v jeho prospěch. Takový se mi jevil svět začátkem března roku 2010.
Žádné komentáře:
Okomentovat