Pokaždé, když slyším na zámcích a hradech vyprávění o přebohatých honitbách bývalé šlechty a na stěnách vidím lovecké trofeje, tak si říkám, že to musela být prazvláštní doba. Pozabíjet tolik zvěře jen tak, pro potěšení z lovu, pro trofeje...
Cenným zdrojem pro získání informací pro „porozumění“ tomuto druhu zábavy jsou obecní kroniky a zápisky, které si vedli místní lidé. Dovolte mi, abych vás seznámil s popisem jednoho takového honu, jehož reálie byly sepisovány pro místní kroniku obce, kláštera Hradiště na panství hrabětě Kristiana Valdštejna.
Psal se rok 1847 a onen popisovaný hon se udál ve dnech 17. a 18. srpna. Byl posledním honem, jehož se zúčastnil arcivévoda Štěpán před odchodem do Maďarska (Uher), kde byl ustanoven místodržícím. Arcivévoda, provázený hraběty Grünem a Vratislavem byl očekáván majitelem panství a pořádajícím honu Kristianem Valdštejnem a hrabaty Thunem, Apponym, Kinským, baronem Náchodským. Zajímavé je, že šlechta z geograficky blízkého okolí, z Hrubého Rohozce, Sichrova (tehdy opravdu psáno s měkkým -i-) a Frýdlantu nebyla pozvána. Určitě to nebylo kvůli jazykové bariéře, protože všichni „obcovali“ v jazyce německém. No budiž, nebyli zváni – nepřijeli, zřejmě podle srdečného: Přijďte k nám, my k vám taky nechodíme...
Ti, kteří přujeli se náramně bavili už před samotným honem. Byla pro ně připravena bohatá hostina a různé kratochvíle ukončené na zámecké zahradě hrou v kuželky při pochodních a svítilnách. Dokončovala se slavobrána. Po celý předchozí týden vrchnostenský stavební rada s mnoha dělníky pracoval na tehdy bezpodmínečně nutné slavobráně.
Byla budována z prken a z celých mohutných kmenů statných stromů a obkládána chvojím a střídavě zeleným a šedým mechem. Uprostřed měla průjezd a po stranách dva menší průchody, z boku ji zdobily čtyři veliké jelení lebky s parohy. Nad obloukem, na římse z mechu byly z jiřin vytvořeny německé nápisy a zcela nahoře se skvělo velké „S“, počáteční písmeno jména nejvýše postaveného hosta, arcivévody Štěpána. Kolem byly prapory v barvách Rakouska, Čech, Uher a barev hrabat Valdštějnů.
V den zahájení honu spěchali od časného jitra lidé z okolních obcí zpod Ještěda, od Turnova k Maňkovické oboře, aby spatřili rakouského arciovévodu a přihlíželi honbě. Vrchnostenští úředníci je rovnali do řad po stranách slavobrány a úderem deváté hodiny zazněla fanfára. Arcivévoda Štěpán přijel řadami jásajícího davu v lehkém kočáru a vjel do loviště obehnaného plátny a „mnohými tenaty“. Dále cituji: „Arcivévoda projíždějě lovištěm střílel vysokou zvěř.“ Ostatní lovečtí hosté přijeli o dvě hodiny později a u slavobrány čekali, až se arcivévoda unaví a vrátí. Ten se po návratu podělil o úžasné lovecké zážitky s ostatními, kteří teprve na svůj úlovek čekali.
Trubka opět dala pokyn a myslivci hraběte Valdštejna poslali honce k zatáhnutí leče. Panstvo usedlo do lehkých kočárů a hon pokračoval. V malé chvilce zmizeli všichni v lese. Přihlížející lid se za zvuků hudby bavil po svém způsobu, jak poznamenal přihlížející kronikář. Nechyběla ani markytánka, která prodávala občerstvení, ale většina přihlížejících si jídlo přinesla.
Honba skončila o šesté hodině. Uloveno bylo 16 daňků a 7 jelenů a příštího dne pokračovala lovem zajíců a koroptví. Arcivévoda drobotinu nelovil a odjel ještě v noci. Předtím ale podaroval maňkovického nadlesního svým loveckým tesákem.
Podobně tomu bylo i na jiných hradech a zámcích. Stěny se postupně plnily trofejemi a mohutnými lebkami „ulovené“ zvěře. Postupně jich přibylo tolik, že už je nebylo kam dávat. Snad i proto byla v Čechách zrušena šlechta vznikem Československé republiky. Jestli pak ubylo loveckých trofejí nevím, ale co vím, je, že když si chci objednat v restauraci jelení guláš, je stále dražší a dražší.
Žádné komentáře:
Okomentovat