Veliký, převeliký problém. Nezaměstnanost je strašák, ale pro mnohé z nás i poznaná zkušenost. Něco jako nemoc, chřipka, ale zároveň i něco, na co nezabírá žádný současný lék. Nemoc těla i duše, na kterou ani lázně nepomáhají. Kde na ně taky vzít... Suma sumárum, být nemocen je srovnatelné s pojmem být nezaměstnaný. Nevím, jak moc tohle zjištění koresponduje s oficielními statistickými údaji, ale pokud je pravdivé, tak je alarmující.
Nezaměstnaným se pracující člověk stává tak rychle, že si v daném okamžiku ani neuvědomí rozsah škod, které na sebe nedají dlouho čekat. Devastace hodnot přichází záhy po vystřízlivění. Sám sebe přesvědčuje každý z oné nechtěné záložní armády, že je to jen dočasné, vlastně potřebné na regeneraci sil. Tak či onak, každá zkušenost je dobrá a pokud nezabije – posílí. Až potud, v rovině teorie, je to, dá se říci poučné a snad i něco, co musí každý zažít sám. Pak přichází vystřízlivění a obavy z budoucnosti a končí legrace. Jste nezaměstnaným v době, kdy je nezaměstnaný každý známý. Má cenu si něco hledat? Je to beznadějné. A to jsou příznaky nemoci ducha, která se záhy dostaví. Takže bojujete na dvou frontách: sám se sebou a s úřady. Formy devastace ducha jsou jen přechodné a překonat je se zdá jednouché. Oni (vaše okolí) vás jaksi donutí s tímto stavem něco dělat. Dál hledat, aby od nich byl pokoj. Nakonec se zadaří a hle! Práce je! A snad i prachy za ni budou jisté... Doba pochybnosti je zapomenuta. Máte práci a jste o něco výš a ani nevzpomenete, jaké to bylo být bez práce. Čest práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat