sobota 4. února 2012

Jak spadnout do žumpy

Do septiku jsem spadl celkem dvakrát. Do toho, který čerstvě kopali jen jednou. První spadnutí bylo celkem romantické, zdobené vůkol zeleným věncem vegetace. Chci tím říct, že ten shnilý poklop nebyl v trávě skoro vůbec vidět. Takže, když jsem jej uviděl, byl jsem první, kdo do něj po válce spadl.

Stal jsem se v rodinách dosídlenců pohraničí živým příkladem trouby, klukem úplně blbým, který, přesto, že mu rodiče říkali nikam nelez, dávej pozor, kam šlapeš… Ano, už v raném mládí jsem byl dáván za příklad.

Stával jsem na stupínku ve škole a s ostatními musel poslouchat: Ano, to je on, co neposlechl varování a jen zázrakem je tady s námi. Odpovídal jsem na otázky, zda jsem smrděl, jak dlouho a zda jsem nemusel do školy. Má výpověď vždy zaujala a následoval obdiv, který zaznamenali i organizátoři těchto vystoupení. Prezentace odstrašujícího příkladu brzo vzala za své díky nepochopení žactva, které mne pokládalo za hrdinu a příklad dalších lumpáren.

Takových, jako jsem byl já, kteří si užívali svých pět minut slávy bylo, přiznejme si, povícero. Doma to bývalo horší, tam došlo i na pohlavky. Má očista po onom pádu do hlubin odpadu trvala dlouho a hlavně se, kvůli zavánějícím svrškům muselo prát dříve, než se obvykle pralo.

Jako kluk jsem byl zvídavý. Chtěl jsem být novinářem, jako Egon Ervín Kisch a stejně jako on být všude, kde se něco děje, být jako první tam, kde ještě nikdo nebyl. Takže ty senkrovny zapadaly do scénáře mého odborného výcviku.

Bylo to se mnou hrozné. Ze všeho jsem se snažil vymluvit, ve všem jsem hledal záhady a tajemno. Měl jsem však štěstí. Mnozí přede mnou popadali do podobných míst a neuměli o tom vyprávět. Mráz kopřivu nespálí, říkává se a já byl opravdu takový. K zulíbání, říkávala jedna z těch, která nemusela do odsunu, a které jsem našel ztracený septik.

Napsal jsem o svém zážitku reportáž do Pionýrských novin, ale ani mi neodpověděli, zřejmě šlo o příspěvek málo revoluční. Škoda, že tenkrát nebyla televize! Jejich reportéry by určitě zajímalo, jak tam bylo, co jsem cítil… Tehdy ale byla má dětská duše rozervána. Trpěl jsem jako mladý Franz Kafka frustrací a tím, že jsem nebyl úřady pochopen a vyzpovídán.

Všechno se jednou muselo projevit a já svými příběhy zaplavuji na stará kolena sdělovací prostředky. Konečně jsem zúročil vše, co se mi přihodilo v útlém dětství, svou kariéru komika a baviče kolemjdoucích a vděčných diváků mých spolužáků. Z toho mála jsem si vzal to nejlepší, vlastním tělem jsem našel skulinku jak se dostat k lidem.

A tak dnes mohu říci, že to, co mi v dětství nevonělo, mi dalo příležitost vás oslovit a nastavit zrcadlo nejen sobě. Dívat se, jak se smějete, pláčete, hrozíte mi pěstí či prstem, jak se usmíváte. Myslím si a doufám, že v mých příbězích můžete beze strachu a bez bolestí zase bosky běhat ve vysoké trávě, koukat se do nebe a čekat, která z hvězd vám spadne do klína.

Žádné komentáře: