sobota 4. února 2012

Knoflíček z peřinky

Knoflíček, co já vím, takový hadrový, obšitý kovový kroužek, jeden vedle druhého na povlaku od peřinky plné teplého husího peří. Babička ani nezpozorovala, že jeden chybí. Asi upadl, někam se zakutálel. Nahradí ho jiný. V té chvíli se malá Vlastička rozkašlala a nebyla k utišení. Vdechla niťový knoflíček, a protože neuměla mluvit, tak jenom kašlala, až ji kašel unavil a ona spala a spala. Spala, když se rodiče vrátili z pole, spala a kašlala doma v náruči i v nemocnici.

Stalo se to v době, kdy se ještě všechno nerentgenovala a léčba zůstala na panu doktorovi Vančurovi na Zbraslavi a jeho paní, laskavé doktorce Vančurové. Knoflíček léty zvápenatěl a obalil se „chvojím“. Maminka trpěla kašlem a e jedna strana její plíce, chudák, ztrácela dech. Když si maminku v roce 1945 tatínek vezl domů, na sever Čech, měl oprávněný strach, zda chladné počasí a častý déšť mamince neublíží. No a maminka tady přežila tatínka o patnáct let.

Přišel jsem na svět, a co si pamatuji, maminka stále kašlala. Dýchalo se jí sice líp, ale měla další zdravotní komplikace. Když mi bylo deset, řekla, že ji čeká v Hradci na klinice složitá operace plic, a že vlastně čekala jen, až trochu povyrostu, abych… Však to znáte. Loučení bylo - no, plakal jsem.

Maminka byla v Hradci tři měsíce. Teprve tam zjistili, že to, co ji celá léta tak trápilo, byl knoflíček šitý bílou nití zapouzdřený v levé plíci. Maminka se vrátila domů, kam si myslela, že se už nevrátí. Ke mně a k tátovi. Sousedé kolem ji už odepsali a hledali pro mne ženskou na hlídání. Nevím, jak moc se radoval tatínek, ono žádné manželství není dokonalé, ale já jsem radost opravdu měl.

Maminka uměla dokonale český pravopis a ten jsme právě ve škole probírali. Já byl tak vděčný doktorům z hradecké nemocnice! Hned jsem jim napsal dopis, že jsem si díky nim opravil čtyřku z češtiny, že mám maminku rád a že mi scházela víc, než jsem jí řekl. Že si teď opravím i matiku, že dobře kreslím a sbírám známky, ale že je rád oželím, že si je mezi sebou mohou rozebrat. Jak, to ať si rozhodnou sami, že nejvíc mě stály ty mongolský s divokými prasaty.

Známky se z Hradce vrátily spolu se sáčkem známek, které jsem ještě neměl, zároveň s vizitkou jednoho z doktorů, kteří maminku operovali. Prý to byl takový, co chtěl, aby se, až se maminka uzdraví, odstěhovala i se mnou k nim, do Polabí. Ty známky, a to se dobře pamatuji, byly z ostrova Fidži a ze Zanzibaru, ostrova plného hřebíčku, což jsem si přečetl ve staré encyklopedii.

Nikam jsme s maminkou neodjeli, pouze maminka „jela na stehy“. Ty jí doktoři vytahali a poslali maminku do práce. Mně začaly prázdniny a nesměl jsem rodiče budit, když si šli v sobotu odpoledne lehnout do ložnice. Tím skončila jedna epizoda rodičovského usmiřování a příběh úpěnlivého kašle mé maminky.

Stejně je divné, že si tolik pamatuji. Bylo mi pár let a vidím to jako dnes. Taška na zádech, v ruce sáček s přezůvkami a hurá do školy s bandou kluků z ulice. Vedle mě Reichl, Kalenský, Mrázek, Fořt, Lank, Makovička a holky, co se nepočítaly. Ve třídě nás bylo třicet. Třicet příběhů na román, na třicet divadelních inscenací. Osudy plné vášní, lásky, rozvodů i usmiřování. Normální vesnice mého mládí…

Žádné komentáře: