Paul Robeson, jižanský zpěvák padesátých let minulého století, zpíval nádherným hlasem píseň o Mississippi, o řece, kterou miloval, která brala i dávala životy jeho černým bratrům a sestrám. Taková byla tehdy doba. Dospělí tehdy plakali nad osudy indiánů a černochů v USA a vše byla samá politika. Mně se líbila zpěvákova intonace, hluboký hlas a jeho mohutná postava černocha. Každý si z jeho zpěvu bral něco jiného.
Podivuhodná padesátá léta u nás připomínala třicátá léta v Německu. I u nás se děly tak kuriózní věci, že to rozum dnešního člověka prostě nebere. Jak mohli lidé, vědci i dělníci, lékaři, ženy v porodnici posílat a schvalovat smrt pro lidi, kterým ještě nedávno věřili a které volili. V našich továrnách, na mítincích, na zábavách se po pracovní době neskutečně dojímali nad zpěvem častušek i repertoárem velmi oblíbené skupiny Kučerovců, zpívajících o těžkém osudu indiánů, kteří horoucně milují svobodu a dovedou se bránit se zbraní v ruce vykořisťovatelům a všem, kteří jim berou krásné ženy, zemi plnou kaktusů a tequily.
V tom všem kulturním zmatku jsme vyrůstaly my, děti ze severu Čech. Naší řekou nebyla Mississippi, ale špinavá Nisa. K nám, do kraje pod Ještědem přijížděli děti prvních válečných konfliktů po Druhé světové válce, aby se tu učili žít. Děti z Řecka, kde byla občanská válka, z Vietnamu, kde pro změnu válčila Francie s domácími. Děti těchto konfliktů žili v blízkém Hamrštejnu v bývalé vile uprchlého textilního fabrikanta Švába, v pozdějším očním ústavu. Mladí Vietnamci bydleli i v Chrastavě, kam je později přijel navštívit i legendární Strýček Ho, pozdější první muž severního Vietnamu, prezident Ho Či Min.
Při dlouhodobém pobytu u nás všem zmiňovaným tekla pod okny jejich ložnic řeka Nisa. Ne tak slavná jako Mississippi, ale trochu té slávy přece jen pobrala. Rozhodnutím vítězných velmocí, které rozhodovaly o tom, jak bude vypadat Evropa po prohrané válce Německa se zbytkem světa, se Nisa stala pohraniční řekou mezi novými státními útvary Německou demokratickou republikou a Lidovým Polskem, jehož státní území bylo oním rozhodnutím podstatně rozšířeno.
My, kluci, jsme to tak nebrali. Nisa od nás tekla do Německa a vlastně i do Polska pořád stejně. Na příštích pár let to vlastně bylo jedno. Stejně se tam nesmělo. Ne, že by se nám tam nechtělo. Sice to bylo za kopcem, ale pokud někoho chytili „lido-demo“ pohraničníci ze „spřáteleného bloku“, byl to průšvih. Poláci brali každého na výstavbu rozbité Varšavy, Němci chycené posílali rovnou do vězení, do krimu, do lochu... Tenhle slang, jsme my, děti, ovládli skvěle. Zavřených „politickejch“ bylo v každé vesnici dost a dost.
My těm našim sousedům, ke kterým se tehdy nesmělo, alespoň posílali po Nise pozdrav v barvách celého barevného spektra z našich textilních barvíren. To je muselo asi děsně naštvávat, a proto oni zase rozšířili těžbu lignitu pro příhraniční elektrárny v obou spřátelených zemí na řece Nise.
Žádná tklivá burácející píseň o Mississippi a černých bratřích trhajících bavlnu! Tady šlo o emise, které oholily jehličí jizerským smrkům. O tom častušky červených tváří ruských děvčat nezpívaly a španělské kytary Kučerovců ani nemukly.
To byla Nisa našeho mládí, jedné, maximálně dvou dekád minulého století, konec padesátých let, roků, které se zapsaly do dějin nepochopitelným chováním našich rodičů a prarodičů.
Žádné komentáře:
Okomentovat