Taky
ji máte rádi? Byly doby, kdy člověk zaregistroval radnici podle pachu z
Radničního sklípku, odkud se linula už po ránu vůně smažené cibule. To si pak
uvědomil, že o patro výš už pracují pilné úřednice ve prospěch obce po celý
den. Bez nadsázky.
Já
jako dítě chodil kolem a rád čichal vůni svíčkové, rajské, zapékaných kolínek
se salámem nebo špaget s parmazánem.
Každý,
jak vidno podle délky jídelního lístku, máme jiné chutě. My, naše generace,
jsme byli rozmlsaní od maminek, které ještě nechodily do práce a vařily, pekly,
smažily, dusily, obalovaly a nakládaly s jídlem až moc dobře. Později, s
devastací tradiční funkce rodiny, se maminky zapojily nejprve do budování
socialismu a pak, aby uživily rodinu. Museli, potom práci hledali, protože
někteří chlapi, co živili rodinu ji už neměli. Dřepěli doma, pili pivo, koukali
na televizi a nadávali, že jim špatně tráví.
Vraťme
se k té nádherné dávné idylce, kdy jít kolem nároží České Besedy v Liberci byla
jedna velká vůně. Oni tam při otevřených oknech vaří ještě dnes a na rozdíl od
Radničního sklípku se jim zřejmě daří. Co hospoda, to jiná kuchyně, za kterou
se jezdí. Proboha, co je to za hospodu, kde se vaří a jídlo nevoní? To vonět
musí, musí svádět k nevěře, opustit jiný podnik a začít chodit sem, obědvat i
večeřet. Sám i s dámou, nacpat si bříško, posedět a čichat vůně z kuchyně.
Začalo
to nevinně u maminky polívkou nebo ještě dřív, ráno kafem, meltou s mlékem nebo
kakaem. On i chleba s máslem zavoněl. Byl jsem tak malý a hloupý, že jsem
zapomněl a vzal si k němu ředkvičku. Malér zvaný afty byl na světě. Lepší byl
voňavý med s rohlíkem a máslem. Vajíčka voněla taky, proč ne? Vonělo i mléko,
které nemusím, tvaroh s jahodami, okurkami, voněl jogurt ke svačině, později
dršťková nebo voňavá gulášová polévka. A závin, jablečný se skořicí, buchty s
čímkoli, koláč s mákem, s drobením. Bože, jak voněly teplé koblížky!
Pořád
ještě slyším:“Tak jez!“, a já se tehdy zdráhal! Kompoty, čalamády, venkovní
opékání. Sem tam svatba, pohřeb, narozeniny, oslavy, vůně připravovaného jídla.
Právě to mě ve zralém věku odvedlo ke stolům, nevím proč, švédských a ke
konzumaci čehokoli, co se nemohlo vůní rovnat maminčinu voňavému bramboráku.
Udělat je byla dřina, na kterou měla čas právě jenom naše maminka. Stát dvě
hodiny u plotny a obracet jednu placku za druhou. Pak jsem přišel domů a
stačilo mi dvacet minut nato, aby ta práce s bramborami byla snězena. A ještě
ke všemu jsem často zapomněl maminku pochválit. Prošla pokojem a celá tím
bramborákem voněla, takže jsem často měl chuť sníst ji taky. Smála se tomu až
plakala.
Nic na světě
už nevoní tak, jako její jídla a smích. Ale to přece znáte. Jsou jídla, která
uměla jen vaše maminka nebo babička, a která odešla s nimi. Nám zbývá jen
vzpomínat. Bude někdo vzpomínat na naše recepty? Je tu něco, co stojí za to
nezapomenout?
Žádné komentáře:
Okomentovat