Prší a pršet už nikdy nepřestane. To
není katastrofický scénář letošního léta, ale stav duše a těla, které strádá
nedostatkem slunečního světla. Co bychom dali za teplo přímořského kraje! Jen
kdyby ten studený Liberec s okolím ležel na tichomořském ostrově. Kolem palmy,
vrtné věže a usměvavé milé dívky nahoře spořené oblečené… Už vidím naše
bezdomovce a nepřizpůsobivé, jak leží na pláži a čekají, až jim pečení holubi a
krocani vletí rovnou do úst (huby), pijí k tomu krabicové a všude jsou pro
ně přichystány kovy, kovy….
Studenti si čtou Karla Marxe a po
těžkém mejdanu i Karla Hynka Máchu v přestávkách mezi surfováním na
drahých prknech v zálivu. Lehká děvčata si jen těžce vydělávají peníze na
rozpáleném asfaltu a my, co chodili do Textilany a do Liazu v pět ráno, si
necháme projít hlavou, zda na práci kašlat a po celý den jen udržovat siestu.
Máme tu i vysokou školu, průmyslovku, lyceum, gymnázium a zdravotku, knihovnu,
kino, sportovní halu na písku, zimní areál a stadion pro kočku, divadlo,
muzeum, galerii, obchodní komoru. Žel, všechno je jen ze dřeva rychlerostoucích
palem a má jen přední stěnu. Na ostatní nezbyly money. Nic nového pod sluncem… Tohle staří Liberečané znají a
vědí, že za všechno mohou komunisti.
Takže, když v Liberci tehdy
tolik pršelo, tak jsme vše rychle a pod cenou prodali. Přišlo se ale záhy na
to, že to nebyl dobrý obchod. Obchod s deštěm. Městu zůstaly jen
prošlapané chodníky a děravé ulice, a
tak se rozhodlo, že radnice koupí všem letenky. Nakonec z toho byly
lodní lístky, vlastně jen místa u vesel, ale už se pádlovalo až tam, kde jsme
nyní. Na ostrově, kde neprší.
Krásná děvčata a zrcátka jsme
vyměnili s chamtivými domorodci a věčně hladovými lidojedy za semena
kaktusů, ohnivou vodu, pily a sekery. A pak jsme stavěli sruby, hlídkové věže,
hatě, vyráběli a slušně exportovali plácačky na komáry, rybářské sítě, sbírali
med a učili opičky, jak se před turisty stavět na zadní, předními šoupat o sebe
a říkat: My jsme z Liberce. Jednu opici naučili mluvit dva profesoři,
docent a jeden kandidát věd. Dostali za odměnu sladké brambory a jako ocenění
od primátorky sukni z mořské trávy, co tolik netlačí a méně dře
v místech, kde obyčejně tlačí slipy.
Protože tady neprší, chodíme všichni
na boso, vzpomínáme na Pražskou ulici, Gottwaldovo náměstí, na Bytex, Teslu,
Textilanu, na Ještěd, na to, co bylo, když se řeklo“ Turisti. A taky na
Liberecké výstavní trhy, na plnbé hotely, na hloupé komunisty, na pasy a víza,
fronty na banány, na cestu v noci po městech, kde nikoho nepřepadávali, na
pracující Romy, na díry v asfaltu, které si sami spravovali, na
československé státní normy, které ztěžovaly šizení zákazníků...
Máme dnes fajnové politické strany.
Nejvíc hlasů dostali zbožní lidojedi. Jsou to potomci libereckých nafoukanců,
co tu dnes vlastní hrady z písku a
splachovací toalety. Sice jen v období dešťů, ale stejně jim všichni
závidí. Hovoří mezi s sebou po anglicku a používají dřevěné příbory. My
ostatní jíme převážně rukama. O to víc chodíme rádi v průvodu na 1. máje,
zvoníme před radnicí lasturami a volíme, volíme, volíme – budoucnost našich
dětí – bez zadlužení, s dobrou náladou a volíme všechny,jen ne komunisty…
Žádné komentáře:
Okomentovat