Moje babička

Jak se to říká o takových lidech? Že byli silní? Pak moje babička byla z těch nejsilnějších. Povím vám příběh, který dá jistě za pravdu tomu, co tvrdím. Málokdo měl tak silnou a statečnou babičku.

V osudný den, později nazvaný „Křišťálová noc“ v roce 1938, byl její syn, nejmladší bratr mého tatínka, strýček Walther, vyveden učitelem ze třídy se slovy: „Dnes jsi byl naposled v naší škole! Židi mezi námi nemají co dělat!“ Strýčkovi v té době nebylo ještě ani deset let a Liberec, to krásné město pod Ještědem mělo o jednoho žáka méně.

V ty dny se rozpadla celá tatínkova rodina. Německá branná moc vzala mého dědečka do „ochranné vazby“ a Waltherovi bratři, tatínek a mí dva strýcové, utekli z obsazeného Liberce do vnitrozemí. Zůstala zde pouze babička s nejmladším synem. Zůstali v naději, že nikam nebudou muset, když Waltherovi je jen deset let a chodí do základní školy. Jak se mýlila! Příštích šest let se pro všechny aktéry tohoto příběhu stalo osudným, plným nečekaných zvratů, dramat, tragédií i šťastných konců. Významnou roli v nich hrála moje babička Amálie Wienerová rozená Köhlerová, Němka z Liberce – Reichenbergu, dámská krejčová, maminka čtyř synů, která se postavila nepřízni osudu.

Babiččin příběh nezačal oním svévolným aktem učitele, který inspirován ohněm a kouřem hořící synagogy vyvlekl židovského kluka před školu. Začal obsazením Sudet, když v Liberci začaly platit Norimberské zákony. Kdo mohl, nečekal na jejich uplatňování v praxi. Po útěku starších synů do vnitrozemí babička doufala, že Němci budou k ní a nejmladšímu synovi shovívaví. Shovívavost však vzala za své s hořící synagogou a demonstrativním vyloučením syna ze školy.  Tehdy babička usoudila, že je čas radikálního řešení situace.

Požádala rodinného přítele, Němce pana Herknera, majitele prosperující hrádecké restaurace „Café rádio“ o pomoc. Ten jí nabídl možnost přestěhovat se k němu, do dvaadvacet kilometrů vzdáleného Hrádku nad Nisou. Babičku v restauraci nejen zaměstnal, ale souhlasil, vlastně sám jí navrhnul, aby strýčka Walthera ukryla v domě, ve členité stavbě staré hospody. Ukryt před zraky personálu, hostů restaurace a před zvědavými sousedy žil strýček Walter v malé místnůstce na půdě, kterou mohl opouštět jen na chvíli po půlnoci, když ostatní už spali. Tak strávil předlouhých šest let. Stal se, řečeno dnešní terminologií, ukrývaným židovským dítětem, kategorií, kterou se dnes měří utrpení přeživších obětí Druhé světové války.

Babička musela později zvládnout i roli majitelky hospody, když skutečný majitel, pan Herkner, musel narukovat do wehrmachtu a poté odejít na frontu, odkud se už nikdy nevrátil. Vedla si ale zdatně a dokonce si získala i důvěru místních německých občanů.

Válka se pro Německo nevyvíjela příznivě a tak všeobecná branná povinnost odvedla na frontu většinu mužů. Na jejich místo v Říši, kam patřilo i naše zabrané pohraničí, přišli čeští dělníci z vnitrozemí. Ubytováni byli různě. Ty, o kterých chci mluvit, byli ubytováni v restauraci „Café Rádio“ v tanečním sálu a pracovali v továrně Hermann Göring Werke. Všeříkající název nesla bývalá textilka, z níž se stala továrna vyrábějící pistole pro německou armádu.

Nasazení, jak se těmto dělníkům říkalo, se měli v Říši různě. Od toho nejhoršího, kdy byli vystaveni dennímu bombardování nebo šikaně ne nepodobné zajateckým a koncentračním táborům, až po téměř rodinné zázemí, podobné tomu, jaké pro Čechy vytvořila moje babička v hrádeckém „Café Rádio“. Vařila jim, uklízela a starala se o ně v hospodě, kde na půdě v komůrce za komínem v hluboké ilegalitě skrývala svého syna před persekucí Norimberských zákonů. Chránila ho před transportem do vyhlazovacího tábora kdesi v Polsku, Bělorusku či Pobaltí s mezipřistáním v Teresienstadtu v českém Terezíně. Čeští dělníci byli s ubytováním a službami, které jim babička poskytovala spokojeni a o skrývaném mladíkovi nic netušili. Babička nevěřila nikomu, a jak se později ukázalo, asi právem.

Fašistické Německo válku prohávalo. Čím dál častěji se jejich branná moc přeskupovala do předem připravených pozic, až jednoho dne dunění děl Sovětské armády z nedalekého Slezska a nekonečné proudy k smrti vyděšených německých utečenců, obávajících se, že budou muset platit za hrůzy páchané fašisty v Rusku, přivedlo české nasazené dělníky ubytované u babičky na myšlenku, aby jí, Němce, nabídli dohodu o věcech příštích.

Až Němci válku prohrají, potvrdí jí, že nebyla nacistka. Sepíše, co a kde Němci po okolí mají a nebude muset předat hospodu a utíkat, jako slezští běženci. Babička řekla, že to neudělá. Dostalo se jí výhrůžky, že bude litovat, že nasazení dělníci hospodu převezmou a babičku z ní vyženou.

Nečekali dlouho. S bílou páskou na rukávu babička s ostatními Němci zametala náměstí, prala, žehlila a dál vyvařovala pro ty, co zůstali. Nespěchali domů, chtěli pro sebe hospodu a vše, co by v okolí pobrali.

Světlým bodem těchto dní bylo, že z půdy mohl sejít mezi lidi vyhublý, bledý černovlasý chlapec, ale opatrná babička všem tvrdila, že to je jedno z těch slezských bezprizorních dětí, a že tu chvíli zůstane, než zesílí.

Ti z českých ubytovaných dělníků, kteří zůstali, se k babičce nechovali přátelsky, byli na ni zlí a užívali si proměnu svého postavení, kdy je najednou museli všichni poslouchat. Jednoho dne ale před starou hospodou „Café rádio“ zastavil džíp s nevídanou posádkou. Řidičem byl kapitán americké armády,  vedle něho seděl starší poručík „krysa od Tobruku“ a vzadu se tísnil můj tatínek v různě poskládané ruské uniformě tak, jak obdržel jednotlivé kusy od osvoboditelů koncentračního tábora spolu s dalším v zahraniční uniformě, který v Plzni jen taktak džíp stihl. Osádka auta vyskákala a všichni bouchali na  dveře hospody „Café rádio“, jako zběsilí.

Dveře otevřeli ti, kteří babičce nejvíce vyhrožovali a čekali, až po babičce vše převezmou. Na dotaz, kde je majitel, se ostří hoši jen smáli a s hrdostí ukazovali dozadu do hospody, jak ta stará Němka, co jí to tu patřilo, teď myje záchody.  Posádka vozu nějak špatně tomu hrdinství porozuměla a za použití nepřiměřené síly povedené hrdiny přivedli na docela jiné myšlenky.

Děda Artur, poručík z vojska generála Klapálka, můj tatínek a jeho bratři teď stáli před babičkou a strýčkem Waltherem a jako malí kluci brečeli štěstím, že se všichni tak šťastně setkali. Nepodaření budoucí národní správci hospody „Café rádio“ to odnesli modřinami a potrhanou garderobou. Bez bot a zavazadel spěchali na nádraží k vlaku. Aby snáze našli k vlaku cestu, doprovázel je v džípu kapitán armády USA, o mnoho let později kapitán izraelského zaoceánského parníku, strýček Uri, kterému jsem říkával Pipi.

Co chcete od malého kluka? Dost na tom, že jsem si zapamatoval to podstatné, vzrušující, čím si prošla naše liberecká rodina a hlavně má německá babička. Mluvívala takovou prazvláštní češtinou, která by se vám jistě líbila. Češtinou, která sice nebyla gramaticky nejčistší, ale byla to řeč, v níž mi zpívala a dávala dobrou noc…