Ani netušíte, kolik těch vlaků do země, kde zítra znamená už
včera (podle názvu knihy autora, Julia Fučíka), ročně opustilo naše koleje a
bylo nasunuto na širokorozchodné
sovětského typu a pokračovalo dál do nitra šestiny světa. Pak přišla
doba, kdy jsme fandili Dubčekovi, házení kamenů na sověty v uniformách,
ale i čilé obchodování s nimi a cestování se společenskými organizacemi
Národní fronty. Za dotovanou cenu návštěvy Leningradu, Moskvy, Vladimíru,
Kovrova, k Černému moři, na Ural, na Bajkal, za Severní polární kruh.
Nejoblíbenější byli týdenní cesty do Kyjeva a Moskvy spojené
s nákupy. Každý hned zapomněl na politiku a kupoval mechanické hračky,
žádný čínský plast, ale kovové tanky, děla, obrovské panenky, chlast – koňak,
vodku, kaviár, čaj, kávu, pochutiny z Asie, věci dovážené z Ameriky, vše
laciné a neokoukané. A ještě něco, co jsme neznali, nebo aspoň málo. Černý trh
s džínami, sklem, bižuterií, botami a s čím já vím, tak skoro se
vším.
V Rusku každý sháněl cokoli, co bylo vyrobeno na západ
od jejich hranic. Kdyby chudáci věděli to, co dnes víme o řadě výrobků ze
západu my… Tím mám na mysli že třeba zavřít továrnu Bytex na koberce
v Česku, znamenalo růst produkce koberců např. v Belgii. A tak se
čile obchodovalo. Naši prodali i kalhoty, co měli na sobě i boty, ve kterých
přijeli. Viděl jsem u nás doma vystupovat z vlaku chlapy v trenýrkách
a v ponožkách. To si nevymýšlím. Viděl jsem děcka, co se nudila
v Rostově na Donu, ale ta by se nudila i v Yelowstonském parku.
Děvčata, kterým učarovali mládenci z Kavkazu, naše ženský, co viděly v
tržnici ovoce, co dosud neznaly a daly jí přednost před návštěvou zlatého hřebu
programu – návštěvou mauzolea V. I. Lenina s jeho nabalzamovanou mrtvolou.
Viděl jsem jej vícekrát a mohu říci, že v Treťjakovské galerii byly k vidění
hezčí věci….
Kam taky v té době jezdit jinam? Na západ jednou za tři
roky s almužnou zvanou „devizový příslib“? Lidé jsou úplatní (vždycky
byli), a tak se na každého nedostalo. Ještě do Jugoslávie, zemí socialistického
bloku, či na Kubu s mezipřistáním v Kanadě. Jo, být tak sportovcem,
hudebníkem, nebo členem oficiální delegace! Ti jezdili na západ hojně, ale na
Vlak družby neměli. Všichni nadávali, ale skoro každý si vezl domů samovar,
prodal co mohl a koupil, na co mu ruce stačili.
Byla to jiná doba, taková schizofrenní, nepodobná té dnešní. Zeptejte těch starších,
zda se i oni nesvezli Vlakem družby za nákupy, za laciným dobrodružstvím?
Neodsuzujte své rodiče. I vy máte dnes své výhry a prohry, na které jednou
v budoucnu nebudete hrdí.
Žádné komentáře:
Okomentovat