sobota 29. června 2013

Pohádky z Podještědí




„Máš ruce od bahna!“ slyším volat maminku. Sedí pod okny „Nordlichtu“ a baví se Hradcovou, která podepírá plot sousedovic zahrady. Hradcová si vzala Hradce hned po válce a tudíž nešla do odsunu. Česky neumí, aspoň jsem ji neslyšel česky ani žblebtnout.
Máma si myslí, že jim nerozumím, ale to se plete. Jsou mi čtyři roky a děti v pohraničí jsou vnímavé. A mám se od koho učit. Hradcovic  mají dvě holky starší než já. Anne-Marii a Renatu. Máma na tu mladší křičí srandovně: „Renate!“ a ona na to slyší. Fakt je, že doma mluví německy.
Na návštěvu k nim chodí národní správce hospody ze Svárova pan Veselý se synem, kterého k nám do Machnína vozí na kole. A přestože je pan Veselý opilec, myslí to, jak říká, se synem dobře. Řve na něj: „Himl hergot, jak kluku hlópá držíš kola? Va fluktu element, držíš, nebo hapaš!“ Syn brečí smíchy, celý Machnín se popadá za břicho a Veselý přidá: „Přijďte do hospoda! Hraje harmonika, moje harmonika. Móc dobra....“
O mnoho, mnoho let později jsem v Hrádku nad Nisou potkal Veselého juniora a zavzpomínali jsme si na budovatelská padesátá léta v Machníně a hlavně na jeho pana otce. Hospodu ve Svárově propil, zůstalo mu kolo, harmonika a nezměrná síla to kolo mu odkázat. On sám chátral, pil, a hrál po hospodách, hlavně v Loučné, dnes součásti Hrádku. Po půlnoci, když se vracel z hospody na kole, kde hrál na tahací harmoniku, šněroval vozovku od pangejtu k pangejtu a k tomu si zpíval české lidovky a světe div se, už bez německého akcentu. Zavzpomínali jsme si na to, že německy nás vlastně nikdo neučil a co jsme uměli, to jsme odposlouchali. A byla to i naše „tajná“ řeč, před dětmi Slováků a dětmi z Čech, kteří začínali mít v naší vesnici pomalu převahu.
Sami rodiče netušili, když s námi mluvili německy, že to bude průšvih, když jsme ve škole, hlavně v 1. třídě spolu mluvili německy. Taková Sylva Sedláčková, se uměla česky vysmrkat jen do „šnuptychlu“ a slušně k tomu řekla „šuldigen“. Skutečně nevěděla, co je česky kapesník. Rodiče všech z nás tehdy nechtěli mít borce, pracoval většinou otec. Matka byla v domácnosti, psala s námi úkoly, starala se o domácnost, o dědu s babičkou, o hospodářství, vařila, prala, šila.
Nestalo se, aby v poledne předškoláci nedostali oběd u sousedů. Dneska náš Jirka u nich, zítra Jarda Kalenský u nás. Slyšel jsem maminku jak volá: „Jirko, kde jsi? Oběd!“ A já se vyklonil z okna a volal,  že budu jíst tady. A pak to někdo z ulice převzal a volal: „Vlasto, je u Kalenských, chutná mu tam víc!“ Maminku to pěkně štvalo, hlavně, když jsem chválil polívku u sousedů nebo u rodičů mých kamarádů. Polívky mámě moc nešly, ač je zkoušela každý den. To i táta, který byl raději zticha jí jednou řekl: „Netrap se s těmi polívkami, nejsou stejně k jídlu.“ Tím hrnec přetekl a od té doby táta vařil sám ten správný zeleninový eintopf, co se jej naučil v lágru za války, a který vařil tak, že v něm musela lžíce stát.
Ono to všechno bylo o tom, že si lidi dříve víc naslouchali. Přes barák od nás bydleli strašně milí Moraváci Haluzovi, ale když se do sebe pustili, zastavovaly se i ručičky na kostelní věži. Dnes by to bylo na rozvod, i tak se někdy stávalo, že kolemjdoucím tuhla v žilách krev. Bylo co poslouchat. Ale jak říkám, většinou se to doma srovnalo a neletělo se hned na soud. Pro facku doma, co jsme dostali od táty a já od mámy jsem nevolal na Linku bezpečí. Telefon byl jen poště a myslím, že ještě v krámě. A co by mi tam tak asi tehdy řekli? Chytili by mě za ucho a jednu pleskli. Prarodiče žili s námi, a my si mohli dělat co jsme chtěli. Samozřejmě, až když jsme měli za sebou práci v domácnosti, kterou sice dospělí museli často urgovat, ale dočkali se jí....
Dnes žijeme tak trošku na jiné planetě, protože tahle současnost je miliony let vzdálená naší zkušenosti. A jsem tomu rád, že Frída, Anuše, Tonuše, Renate, Anne-Marií, Sylva, mladý Veselý, ale i já ještě žijeme a máme před očima hospodu „Nordlicht, Machnínský kostel, truhlárnu, naši školu, náš starý dobrý Machnín. Ale to jsou jen a jen kulisy, kde jsme v okolí žili, hráli si a dospívali. Naši rodiče, se tam nahoře asi ošívají, a pravděpodobně se už ani raději dolů nedívají. Svět se točí rychle, jako ruské kolo na Matějské pouti. Zavřete oči a dívejte se na svět očima dítěte. Vše je vlastně pohádka. Pohádka, kterou jim nesmíte brát. Je to už jejich svět.

Žádné komentáře: