pátek 9. srpna 2013

Čekám na důchod


Vykopal jsem na zahradě kus zlata. Ležel tam jen tak, pod kořeny dubu, jak ho asi ve spěchu uschoval domácí pán. Jak zřejmě dopadl vypovídá za něj vykopaná hrouda zlata. Divil bych se, že pokud byl by zdráv, nechal by ji jen tak ležet mezi kořeny v blátě, u cesty bůhví odkud bůhví kam. Držím nalezené  zlato v ruce a říkám si, co s ním udělám. Kus, ten větší, patří mně, ten menší státu, ještě menší manželce a ten nejmenší, z toho si dám udělat zubní protézu.
Co řeknu sousedům? Jak vysvětlím, že tak rychle bohatnu? Nové auto, dovolená, nová střecha, super oblečení, dětem motorky, psovi boudu, nový holubník, sem tam lahev dobrého bílého. A to nemám na oknech ani záclonu. Ono se řekne od nebe klíč, ale kus zlata, to je o něčem, o čem jsem vůbec nevěděl, že existuje.
Mám nepříjemné svědění v zádech, spíš mě to svědí až dole, jak končí záda, a když už nevím kudy kam, tak to svědí jako čert a zrovna teď. Už dávno jsem s tím měl jít k doktorovi. Poškrábal bych se, ale v ruce mám kus zlata, nový plot, vydlážděný chodník, do dílny spoustu věcí, nábytek do kuchyně.... A tak tam stojím, jako vidle zabodnuté do hnoje a přemýšlím.... Usilovně přemýšlím.
Nebo větší kus státu, menší pro mne, malým holkám kočárky a panenky, klukům ty zatracený motorky, traktůrek, studnu vyčistit… Kde na to vzít? Dole pod námi potřebuje vyčistit potok, stará chtěla ovce, na co sekačku, prý kolik stojí benzín, takže raději berana ovcím i pro radost. Nikdy jsme neměli auto, to taky něco stojí, řidičák, ten nejlevnější 6 tisíc, nové schody, staré na půdu natřít. Bazén od Mountfieldů, chtějí bazén... Nejsem blázen, na to vše ta hrouda zlata nestačí.
Podívám se ještě jednou do zahrady, jestli tam ten starý šizunk neschoval ještě něco od zlata. Hodily by se i stříbrné příbory, brokát na šaty, šmuk na krk, do uší, prsteny. Fuj! Jen samé bláto, žádné zlato. To bejvá sakra těžký! Škoda je, že tu nejsou třeba jen zlaté mince. Všude teď čtu: Vykoupíme zlaté mince, zuby, tabatěrky, zlaté ověsky.
No a, co teď? Jemně mží, bude dozajista pršet a já tu stojím se zlatem v ruce a honí se mi hlavou, jak to hned všechno utratit... Něco si musím nechat na potom, na důchod, až mě žena a děti opustí. Na inkaso, na rádio s televizí, ta taky už dohrála, barvy jsou v tahu, ale mně se u ní dobře spí.
Koupit novou? Vždyť sousedi se budou zase ptát, kde jsem na to vzal a pak nevím, jak jim říct, že jsem opět a poněkolikáté vyhrál v loterii. V loni to byla cesta kolem světa a zrenovovaná kaplička u cesty. Copak je to normální? Pod tím druhým dubem v loni ležel bratr téhle hroudy zlata. Taky jsem ho našel v takovém dešti jako dneska. V mokré hlíně, celý umazaný od bláta, ale znáte lidi, jsou chamtiví a závistiví. Já ne, mně stačí důchod... Bazén, potřebuju ještě jeden bazén pro kachny a pro lachtany....                    

Žádné komentáře: