úterý 6. srpna 2013

Užvaněný papoušek




Na papouškovi nepoznáte, zda je mu hej, nebo do pláče. Každý vidí jen jeho pestré barvy, ostrý zahnutý zobák, mohutné drápy, ale do hlavy mu nevidí žádný. Papoušek je pták učenlivý a brzy se naučí a umí víc jak pes a opička dohromady. A vůbec, co bych vám povídal i mluvit umí. Jednoho jsem znal, byl doslova užvaněný. Doma i v práci. Seděl světskému na rameni a tahal z krabice obálky se štěstím. V každé obálce bylo něco, co stálo papouškovi za komentář. A když ne, tak se aspoň zeptal: „Máš bonbon? Máš cígo? Máš mergle?“  Začal obyčejně, tím, že se představil: „Jmenuji se Žako!“ a hned pokračoval: „Máš bůro?“, nebo: „Beru kilo!“
Žako všem tykal a pokud viděl hezkou slečnu dodal: „Dej mi pusu!“. Za to ovšem dostal jemnou ťafku po zobáku a světskej smeknul čapku. „Tradá, tradá, ať to lítá, štěstí za korunu!“ volal majitel a píchal prstem Žaka do kožichu, promiňte do peří. Žako věděl, že má reagovat a volal: „Za korunu, za kačku!“ Tohle dělal nerad, i když zrovna za to dostával burský oříšek. Měl svoji hrdost. Pořád se snažil něco vymyslet, jak by svého pána potrestal za to šťouchání do kožíšku, promiňte do peříček.
Až jednou přišla holčička s tatínkem a ten své princezně nic na pouti neodepřel. „Tatínku, kup mi papouška!“ Tatínek vytáhl korunu z kapsičky u saka, Žako jako obvykle obálku s prstýnkem, co má uprostřed červený kamínek. Holčička ale spustila pláč a vztahovala ruce po papouškovi: „Já chtěla papouška, ne prstýnek!“ Co teď? Tady je každá rada drahá. Vysvětlete malé holčičce, že papoušek není na prodej, že on prodává štěstíčka v obálkách. Co si počít?
Žako vytušil, že konečně přišla jeho vytoužená chvíle, jak se vyvázat z práce na poutích a toho věčného pošťuchování prstem do peří. Už dávno měl mezi všemi těmi ostatními s prstýnkem jednu obálku, ve které nebyl prstýnek, ale „džekpot“, „hauptrefa“, trefa do černého. Něco jako zapečený zlaťák ve vánočce na vánočním stole. Ta obálka byla připravena pro zvláštního zákazníka, který sice nikdy nepřišel , ale kdyby se přeci jen dostavila herečka, politik, známý sportovec, hrdina, známý milionář, pak by, jako náhodou, Žako vytáhl tuhle prominentní obálku. Pán by tomu výherci musel dát všechno, všechny peníze co by měl u sebe, košili, klobouk, všechna štěstíčka a nakonec i Žaka, ale toho by dostal zpátky, jako výrobní nástroj, který mu nikdo nesmí vzít, protože by nemohl dál pracovat.
Žako se natáhl a z krabice vytáhl a holčičce podal obálku s dovětkem: Bere všechno. A tak to i dopadlo. Tatínek šel domů a jednou rukou držel holčičku a na druhé mu seděl Žako. A prodejce štěstí, ten si lámal hlavu, jak se mohla zrovna tahle obálka dostat do rukou malé holčičce, která se tak stala tou nejšťastnější  na světě…

Žádné komentáře: