Čím
ztvrdnou ruce a zmozolnatí dlaně? Už se mé babičky nezeptám. A přeci na ně
nezapomenu a budu vzpomínat. I na ruce všech ženských, co jsem kdy v rukou
měl a k tomu jejich skvělá těla. Ani jedné bych dnes ruku nepodal, nemohu
tak měřit něhu dam mé babičky od Suchomast, blízko Berouna. Tam se narodila i
moje maminka, dcera rolníka v domě sluncem ozářeném uprostřed obce vysoko nad
obzorem. Suchomasty, Tmáň. Vápenky, jeskyně. A babiččiny tvrdé dlaně. Co si
pamatuji na ně, byly tak odjakživa a já se včas nezeptal: Babičko, proč jsou
tak tvrdé? Proč pláčeš? Spadla ti saze do oka? Pokolikáté už?
Kdo
z mojí generace ještě zná, co je to tvrdě pracovat? Doma i pro statkáře.
Šlogr, Šlégr, k čertu, kdo si ta jména má pamatovat. A k tomu tolik hladových
krků. Dědeček taky už není. Nebyl, hned zkraje jej zabila dřina. Nebyl čas,
včas zavolat doktora. Viděli jste někdy tak ztvrdlé dlaně? Moje babička je
měla. Ztvrdlá kůže, nehty ulámané a popraskané. Babička sama říkala: „Ty ruce
mám, jak zvíře,“ a styděla se, nevím proč, za to, že je to z práce, že
pracovala moc a vychovala čtyři děti.
Bez otce.
Jsou
lidé, kteří dřou a pracují, a ruce mají zohyzděné vodou a větrem, tím, že je
noří do hlíny, sečou, suší, krmí, hnětou, uskladňují a zase někam cosi stále cpou.
Albrecht Dürer už kdysi dávno namaloval ruce sepjaté, připravené
k motlitbě. Čisté, dívčí ruce nepopraskané. Čisté, jako potok, co zraje létem
a lesem teče v Loučné a jmenuje Weisbach. Jak jinak se má potok
v Sudetech jmenovat? Opíjí se lesním vzduchem, skáče po kamenech a chutná
po šampaňském.
Babičko,
tvoje ruce mají dlaně z kovu, připomínají mi dříví ze starého plotu,
z fošen, pražců, po kterých se proháněl dlouhá léta vlak. Ach, babičko,
jak já se těch tvých tvrdou rukou bál, že mi s nimi dáš na zadek,
pohlavek, že s nimi bouchneš do stolu a řekneš dost, dost bylo zlobení!
Kdo rozbil okno? Odvázal psa od boudy? Ale to jsi nikdy takhle neřekla a
nebouchla do stolu. Měla jsi takové upovídané oči, oči co mají jen hodné,
pohádkové babičky a ty si se mnou povídaly dlouho do noci. To už jsem ležel v peřinách.
Zachumlán, a to já rád, až po bradu a pořád ještě poslouchat, jak říkáš: „Zavři
už oči, vyspi se, nic ti neuteče, jsem vedle v kuchyni....“ A byla jsi,
stačilo zavolat: „Babičko, je mi smutno. Pojď si se mnou povídat!“
Bože, jak
ten slamník voněl, peřiny a polštář, celá ta prastará ložnice, jako by byla
z jiného světa, úplně jiná než, co kdy jsem viděl ve světě. Babičko, byla
jsi vůbec? Nebyl to jenom sen? Byl jsem tak malý! Človíček sotva půlmetrový
plus pár čísel. Nezapomenu na ni, na babičku, kterou jsem držel za palce a
říkal jí: „Babičko, ty máš prsty tvrdé jako kolíčky na prádlo...“ Ale jinak jsi
byla tolik měkká, tak jako z těsta do buchet, z koblížkového těsta…
Hned bych tě snědl.
Babička
zemřela v roce 1967, když mi bylo dvacet let. Na pohřbu jsem jí byl
v uniformě vojáka základní vojenské služby, vojenský útvar 6154 Milovice.
Žádné komentáře:
Okomentovat