Vrací se stále k jednomu,
k tomu samému. Říkají tomu studie. Vrací se k původnímu tématu, znovu
a znovu pokoušejí štěstí, které z pokusů vyjdou co nejlépe, kdo bude
nejblíž k originálu, která kopie bude k nerozeznání od originálu.
Malíři…
Znovu a znovu se snažím ve
vzpomínkách vrátit ten obrázek na své místo. Obrázek svého táty, dědečka, mámy,
babičky. Asi tak, jako každý z vás. Snažím se utřídit si, co je přání a co
bych rád. Jací byli, jaký byl každý z nás? To není fotka, co chci od své
mysli, to není dětský pláč. Chci se k nim vrátit tak, jako se vrací déšť,
co tiše padá na sklo, šumí, stéká po sklu
a kopíruje nánosy pavučin, přilepené listí, co kde komu na sklo upadlo.
Vzpomínka na ty, co jsem měl rád
a co měli rádi mne a lidi kolem sebe. Mladý adept malování si sedne proti
obrazu a maluje kopii. Když už se rozhodne a maluje sám za sebe, maluje studie
ke stále stejnému obrazu, ke stejné rovnici. Obraz pak má tolik podob, obrazů
nespočet variant. V mém případě je
cílem vrátit jim podobu, splatit jim tím dluh.
Kdysi jsem je dobře znal:
dědeček, babička, táta s mámou. Jednoduchá rovnice. Pak jsem si ani
neuvědomil a byli pryč. Jenom dveře v domě v průvanu tloukly do
veřejí a okna nikdo nezavřel. Prázdno. A já si myslel, tak to má být.... Pak
přišly kopie. Ženské tváře, co se podobaly té matčině, babiččině. Přátelé,
učitelé, kamarádi, co se měli podobat dědovi, tátovi.... Pak přišly studie. A
já se nemohl a nemohl trefit. Podobou snad, ale za ní ještě muselo být něco, co
mi unikalo....
Čekal jsem na vítr, na déšť, na
vše, co mi nebe může nabídnout... Víte, vracet se ke kořenům, není jen o tom, jak se odkrývá kořen stromu a jeho dřeň. To
je pohled do srdce, do mozku, do řeky cest, pod podlahu, na půdu, do mezipatra.
Skočit si do sklepa i na dvorek, do altánu. Tam všude leží kus vašeho skicáře,
list popsaného papíru. Kus srdce, tepna, krevní destičky, vlas, zub, šupina
kůže, vaše DNA.To všechno je člověk. Kus listu, usušená mřížka žebroví, trus
mouchy, skelet pavouka. To vše je člověk, jeho vlasy, oči, špička jazyka i
nosu, co měla babička a byla pokaždé červená.... Dědeček špatně slyšel a
chlupatá měl ušiska. Tátovi popadaly vlasy, máma měla široké lícní kosti. To
asi byl nějaký přelétavý Kalmyk v Tmáni u Berouna.
Pokaždé létaly kolem nás kousky
dobré nálady, člověčí dobrá vůle. Žijí u nás i v jiném světě. Já se je
snažím nakreslit. Ne štětcem, ale očima, mozkem, jazykem, chutí, vůní a vším,
čím živ je člověk. Moc toho o člověku nevím jen tolik, že prvotní tu byla voda,
soli, tuk a co kdo namete na lopatu se smetím. Pak se to všechno vrací
k dalšímu použití. Vracím se a hledám.
Měl jsem vás rád dědečku,
babičko. Kolikrát jste hlavou kroutili a říkali, nedělej to, bude tě to trápit.
Trápí, trápí mě to dodnes. Vyrostl jsem a nezapomněl. Má škola jubiluje,
setkala se i má třída po padesáti letech. Říkají kopie a myslí studie. Oč se od
sebe liší? Je jich plno všude a rychle
mizí.... Ne ty moje, ne ty naše, my si je poznáme.... Jsou to naši braši, co
jako dech tu uvízli s námi ve světě lidí. A mně se lépe dýchá. Vracím se a
hledám…
Žádné komentáře:
Okomentovat