středa 20. listopadu 2013

Peršani na Liberecku


Ne, nemyslím těch pár Turků, co se v období První světové války fotili s fezy na hlavě na propagační pohlednice v libereckých kasárnách. Mám na mysli peršany, co jsme doma nikdy neměli, ale které maminka po celý svůj život pomlouvala, jaká že je s nimi práce a jak nevýrazně vypadají. Měla ráda hezké věci, a tak tyhle koberce zavrhla jednou provždy. Přitom bylo tisíc důvodů, proč je milovat, obdivovat se jim, vyzdobit si jimi byt.
Peršan, perský koberec… Víte že bych jej mohl srovnat i s jinou celebritou? S čínským porcelánem, malbou na hedvábí, krásnou, národní písní? Utkaný rukama praobyčejných chudých lidí bez vzdělání podobá se pavučině, ač pavučinou není. Je oním létajícím kobercem, na kterém Peršan s Turkem pohodově sedávají, pijí čaj a kouří vodní dýmku.
A do toho moje máma, která mě mnohé naučila. Milovat grafiku, knihy, dršťkovou polívku, domácí bramboráky, příběhy, co mi vyprávěla. Tak proč ne peršany? Každý, kdo přišel do Sudet, do pohraničí po roce 1945 a viděl poklady, co tu Němci zanechali v opuštěných vilách a kancelářích, nestačil se divit. Na kobercích nešetřili ani trochu. Ve Vratislavicích, za zády Liberce, měli továrnu na parádní koberce, a tak střední i ta vyšší vrstva společnosti na kobercové kráse nešetřila a kupovala o sto šest.... A to ani tehdy nebyly vratislavické koberce levné.
I přihodilo se doma, že tatínek, vzor vší laskavosti, se dal slyšet, že přinese koberec a tu krásu pověsí na zeď.... No, nepověsil. Matka se jej rozhodla do bytu nevpustit a tatínek s kobercem nepochodil. Jako malá byla maminka na návštěvě ve vile známých zbraslavských lékařů Vančurových na návštěvě. V dětské zvídavosti se rozhodla prohledat dům od půdy po sklep a tam někde v mezipatře roztočila svinutý koberec, ve kterém měla být snad mrtvá koťata. A tehdy si maminka vypěstovala něco, co prý nebylo možno později změnit. Čichový odpor k něčemu, co je vzorem vší krásy, nebeského třpytu, vzácného kamení, květin, loveckých sokolů, pěstěných zahrad a mramorových altánů.
Co provincie, to jiné kobercové vzory, co jsou schopny navodit hříšnou atmosféru rozmaru, pohody, ale jak vidno na příkladu mé matky, i záchvaty dávivého kašle a žaludečních křečí. A tak se mi přihodilo, že mé mládí a zrání bylo bez koberců indické, či perské provenience.
Přežil jsem to, vyrovnal jsem se s tím a lituji toho stále. O to víc jsem četl a sbíral knihy. V mezipatře mám i pár svinutých koberců. Zda v nich spí kočka nebo kuna nevím, a pro jistotu se do nich ani nepodívám. Jistota je jistota... Jednou ale určitě podám inzerát: Prodám koberec zn.: Rozviňte si jej až doma! Zaručeně pravý, žel není levný, je perský…     

Žádné komentáře: