neděle 1. června 2014

Po obědě spím a pookřeju

Jako obyčejně sním. Hlavu mám v oblacích a tělo na gauči v pokoji. Televize vříská a reklamy už nemohou být hlučnější. Už hodinu spím a občas se probouzím, když padám dolů na parkety. Co je lepší? Dívat se na televizi, nebo snít? Vše je o něčem jiném, ozývá-li se co chvíli mobil a volá žena.
Nejraději mám ta děvčata, která mi co chvíli volají, že jsem byl vylosován a že pro mne mají výhru v ceně, dosaďte si sami, ale od tisíce korun výš. Odpovídám stručně, bavím se a s kamennou tváří slyším, jak říkám: „Děkuji, pro výhru se zastavím a jsem rád, že k tomu není ,posezení´ s nabídkou zboží.“ A to mě půvabná květinka na druhé straně telefonu náhle přerušuje, že ještě zavolá, určitě zavolá, ale nevolá. Zavolají další, všichni něco nabízí. Všichni se něčím podobným živí....
Ach, ti důchodci. Sedí s námi u jednoho stolu a ne a ne to pochopit. Co lidí strádá, co peněz stojí injekce inzulínu. Už jenom to, jak pomalu nastupují do autobusů! Co s tím? Tady by pomohla osvěta. K  letákům, co posílají obchodní řetězce přidat ještě jeden, barevný na křídovém papíře. Tady je na místě nešetřit a ukázat, kdo má sílu. Rozflákat fotbalový stadion? Maličkost, stačí říct. My mladí, dobře živení jsme připraveni se za svá práva pokaždé vzít. Zpět k tomu letáku. Napsat a nějakého toho důchodce nafotit, jak na lavičce v parku polehává, nebo i spí, ať svět vidí, kdo vedle Rusů a Ukrajinců nám ukusuje z koláčů a baští šunku pro děti.... Lidí nejsou hloupí, hned každý uvidí, komu může poděkovat, že se lidé nemají rádi. Těm generacím před námi. Žili si tehdy nad poměry, nevyužívali pracovní dobu, vyráběli zmetky, stavěli paneláky – hnusné králíkárny. Pořád jen stáli fronty na citróny, chodili do škol a nic se při tom nenaučili, jen rusky, místo angličtiny. Ani to už spousta lidí neumí. Co v těch školách dělali? A tuhle informaci poslat do všech poštovních schránek, dětem do školních brašen, ano, ať vidí, kdo stojí za tím, že se máme špatně.

Jejich generace nezdraví. Proč taky? Nestojí za to plýtvat energií, když ji mohou uplatnit třeba na hokeji. Ano, to říká kdekterý mladý a o nás dědečky s babičkami zájem nemají. To si pak sednu k televizi, později zvednu nohy a tím si položím tělo a občas zavřu oči. Vidím svoje mládí, jak jsem „špatně“ žil. A že mě nikdo z mladých nevidí, sním, a to se ví, je mi tu chvilku dobře. Nesvítím a netopím. Nebylo to dřív o nicnedělání. Musel jsem každé ráno vstát a jít. Nebyly megasamoobsluhy a lidé tolik nenakupovali. Dneska je z nákupů národní sport. Závislost tak hrozná, že se až bojím, že je návyková jako fet nebo alkohol. A potom, svět stojí na autech, mobilech, počítačích. Nějak se ta demokracie smrskla. Ještě sem patří cestování a nekonečné studium na vysoké škole. Není od věci se mladých zeptat, za čí peníze. Raději ne, jinak je oheň na střeše. Radši si půjdu po obědě chvilku lehnout a k tomu si pustím potichu rádio. Hlavně, abych nepřekážel. To si vzhledem k věku dovolit nemohu.

Žádné komentáře: