středa 25. června 2014

Prázdniny jsou tady




Čas předprázdninový byl dobou, kdy každý z nás musel vydržet stát třeba na jedné noze a dělat všechno tak, aby to dvouměsíční leháro někdo z dospěláků nezrušil.... Jó, nezrušil.
Dospělí pro nás byli po celé naše mládí a dospívání nevyzpytatelní prehistoričtí savci, všežravci, kterým dělalo potěšení nás mučit, a co hlavně, přetvářet naše duše a těla do jejich komických humorných podob. „Nechci, nechci být jako oni“, řekl jsem si milionkrát, když přitlačili: „Nebudu, nejsem, nechci.“ Měli moc, peníze, styky, měli jízdenky, sirky, klíče od zamknutých kol, od našich úspor. A nebylo se ke komu odvolat. Snad děda a babička, ale ti v mém případě už nebyli.
Co fungovalo, bylo krásné: „Už za pár dní se stěhuju pod stan k příbuzným, co mě budou sice taky dusit raním vstáváním, mytím a snídáním, ale pak ty staronové úžasné party,  známosti s báječnými lidmi, co nám dovolí vylézt na jejich ovocné stromy a nacpat se k prasknutí třešněmi, višněmi, blumami, letní jablky. A pak ležet pod stromy jako mrtvoly, pšoukat, chytat veverky, pít syrová vajíčka kradená slepicím přímo pod zadkem. Doufám, že vy taky. Doma by to vůbec nešlo, pořád něco muselo být hned teď hotovo, uklizeno, posekáno, nakrmeno....
V noci se málo spalo. Pořád se něco dělo, někam šlo. Záleželo na tom s kým, jak svítila baterka, měsíc a hvězdy. K ránu už byla zima a mokro. Od čtyř se začali budit ptáci a povídat si tak hlasitě, že jsme si spací pytle přetáhli přes hlavu spali do devíti v jednom kuse. Močit se chodilo docela blízko a tak jsme sami od sebe stan stěhovali po čtrnácti dnech o kus dál, kde to tak nevonělo.... Ale jinak fajn. Moc fajn.
Do vody jsme chodily rádi v noci, protože se nikde neplatilo a hlavně jsme si mohli dovolit, co ve dne nešlo. Osahávat děvčata už bylo považováno za chlapskou zábavu a děvčata to taky tak brala. Rukama jsme jim hladili silonové hladké a studené podprsenky, chladná a mokrá záda, líbali jejich mokré vlasy. Pak jsme se zas chvěli zimou a tiskli se všichni k sobě a měli zimnicí z toho, jak jsme si připadali odvážní a dospělácký. Chlad noční vody nás skoro zbavil rozumu a drkotání zubů bylo slyšet až u kostela.... A pak, všichni v jednom chumlu zabaleni v dece jsme si předávali teplo kus po kuse.
Na takové prázdniny se nezapomíná. Tranzistorové rádio hrálo až se zajíkalo, hovada a komáři kousali, že to bolelo, sem tam průjem, telefon  domova, koresponďák, jak se ti tam daří a já: Daří se mi dobře, nic mi neschází, jím všechno, těším se domů.... Je pravda, že na konci prázdnin už i to psaní domů bylo náročné, ale chlapi musí něco vydržet....
Léto skončilo a my, jak jinak, se těšili, že budou za rok zas. Co? Co jiného než dvouměsíční prázdniny. Co dělat, bylo nám šestnáct let…

Žádné komentáře: