Nerad
se dívám klíčovou dírkou, nerad poslouchám za dveřmi a přesto
toho vím často víc, než chci. Nemusím hledat špehy, používat
dalekohled, kupovat štěnice, instalovat odposlechy. Mou zbraní
jsou dvě zdravé oči a fotky. Ano, fotky tak běžné, že většina
se jich válí v prachu mezi ostatními až na dně v posledním
šupleti. Z atelierů s palmami a umělými dorty, dívky
v bohatých krajkových výšivkách. Fotky do občanských
průkazů nehledám.
Co
mi maminka s tátou nikdy neřekli, našel jsem na jedné
z fotek zcela náhodou. Ještě přede mnou tu byl někdo
blízký. Na fotce byl dřív, než jsem se narodil, nešťastnou
náhodou se utopil. Tatínek nosil tvíd, maminka, že byla z Prahy
klobouky, já měl pumpky. Kdo z mladých ví, co jsou to
pumpky? Na fotkách stojím vedle tříkolky a bezostyšně čůrám
do dálky. Na druhé je bratranec, který stéblem ze slámy nafoukl
žábu do tvaru míče, právě ji pokládá na vodu a čeká, co
přijde teď. Tím fotka končí. Jen já dneska ještě vím, že
odkudsi přilétl pohlavek, bratránek žábu upustil a druhý
pohlavek dostal hned po tom prvním.
Jindy
jsem zase vyfotil faul na hřišti při fotbale a mámu, které
pokaždé všechno slušelo, jak na ni kouká soused zpoza plotu naší
zahrady. Tentokrát nešlo o to, co má nového spíš, jak jí
sluší plavky, ve kterých ležela v neslušné poloze na dece.
Fotky
mi řekly, jak málo lidé tehdy jedli. Nebyli tak tlustí jako
dneska. Hlad zrovna asi neměli, ale nabídka nebyla zas tak pestrá
a peněz asi taky moc neměli. Byla to padesátá léta minulého
století. Fotit se tehdy nesmělo na nádražích, přehradách, v
kasárnách. A v tom byla potíž. Vyfoťte si vojáka, jak
stojí a čeká na tramvaj. Jo, psa s brýlemi a s čepicí
nakřivo ano, ale voják patří před kasárna, to dá rozum. Nebo
se koupeš, táta tě zvěční, když vyskočíš z vody a hle!
v zádech máš přehradu i s rudou hvězdou a nápisem, že
splní plán a s imperialisty zatočí.
Dobré
taky bylo fotit úlovky - ryby a k nim skládací metr, houby,
co se nikdy nepřejí, první cestu do školy. Dodnes nevím a už se
nezeptám, proč mi máma dala tehdy bílé podkolenky a učesala
vlasy vzorně do pěšinky.
Auta
se fotí a vyjímají dobře v každém fotoalbu. Diplomy a
čestná uznání od Svazarmu, až po ty z university Karlovy. Fotky
těch, co už umřeli a po nichž jsme dědili. Své místo ve
fotoalbu by měli mít fotky z dovolených, moře, slavná
náměstí, sochy, velké lodě, státníci. Fotky z doby, kdy jsme
chodili se školou na brambory, česat chmel, sázet stromky. Patří
sem i naše bývalé ženy, nechtěné děti, pes a kočka, co
zdomácněli, dárky zpod vánočního stromku.
Jak
jsou poučné. Člověk na nich pozná lidi po všech stránkách a
dotazník je zbytečný. Fotky umí mluvit, sáhodlouze vyprávět a
proto prosím foťte. Rád se s Vámi seznámím…
Žádné komentáře:
Okomentovat