Jít do lesa znamenalo i pro mě, kluka
z Machnína, jít a užít si kolo a těch pár metrů do lesa jet. Neboť kluci
přeci nechodí pěšky a kdo je vidí, tak je i slyší, neboť pokaždé se něco přidá,
odebere, obyčejně na zadním kole a to potom správně chrastí, klepe, skřípe,
drnčí.
Čeština je tou nejkrásnější řečí,
která dokonale vystihne, co chce chlapec určitého věku světu říci. Ten nejlepší
věk pro tato sdělení je mezi osmi a čtrnácti lety. To se v mysli těchto
mladých mužů dějí věci! Svět a blízké okolí se diví, odkud jsou tihle chlapci,
kde se tu vzali? Jsou velcí, moudří, chytří, ochotní a hlavně jejich magneťáky
tak krásně, nahlas hrají. V dobách mého mládí to byly magnetofony Sonet
DUO - ty nic, vůbec nic nezničí. Domácí úkoly? Jak rychle je chlapci
v tomhle věku zpracují, odbudou domácí práce, uklidí. Práce jim jde sama
od sebe, protože venku je čekají ostatní, co s nimi dobývají svět,
zahrady, tmavé kouty, dravé řeky, hřiště za vesnicí a hluboký les.
Naše vesnice leží v ďolíku,
rozdělena Nisou na dvě úplné rozdílné části. Ta jižní to je bezesporu cesta na
Karlov, k Hamrštejnu, nebo ke škole a dál k městu. Ta dál, ke
hranicím s Polskem vede na Bedřichovku a lesem ke Frýdlantu, nebo
k Hrádku. Sám nevím, jak jsem to rozhodl a kam se vydal. Na kteroukoli
stranu byl kolem les. Jako bych žil v prázdném sudu ze dřeva a
s obručemi kolem pasu. V sudu plném okurek, vinných listů, v láku,
kde plavaly mouchy, kam jsem ponořil hlavu, pil a myslel jsem, že jsem
v ráji. V sudu plném močáků, kde mi maminka dovolila dlouhými dřevěnými
vidličkami zalovit a okurkou se posílit vždy, než jsem sedl na kolo. Jednu jsem
snědl tak rychle, že jsem se skoro udusil, druhou jsem strčil do kapsy vzadu u
tepláků a třetí jsem nesl v ruce, aby maminka viděla, že si ji jako beru
na cestu. „A vrať se brzy,“ řekla pokaždé máma a já měl čas, tak dvě hodiny,
k tomu, abych byl viděn, dalo by se říci při všem, co dělá kluka chlapem
na severu, spolu s cestovatelem Holubem a řekou Zambezi kdesi v Africe.
Nechtějte prosím pochopit, tehdejší
myšlenkové pochody mé a mých vrstevníků. Naše výpravy končily často hluboko
v lesích Bedřichovky, blíž Frýdlantu, než Liberci. Potkávali jsme cestou
tváře cizinců, co kamsi spěchali a nás neznali. Viděli bandu kluků na kolech,
kterým případně dali napít, když jsme si řekli. To jsme si udělali čas a sedli
na temeni kopce na pařezy a poslouchali vzdálený hlas silnice a aut. Do toho
nám hučel les, mušky, vosy a vítr, co o patro výš hladil listy, které se
hlasitě třely. Les ševelil a vydával i strašidelný hluk. To většinou před
bouří. A pokud jsme byli zrovna v lese, nebyli jsme žádní hrdinové,
skočili jsme na kola a šlapali z kopce, přes asfaltku dolů
k Machnínu. Doma mi maminka jen řekla. „Bude pršet, sundej prádlo, ale nejdřív
si umej ruce, máš je od hlíny.“ „A od šišek, co jsme po sobě házeli,“ doplnil
jsem tiše a šel sundat prádlo ze šňůry.
Žádné komentáře:
Okomentovat