Nikdy
bych nevěřil, že babiččina hospoda, tam u nás v Sudetech
v Čechách, kde každý mluvil dvěma jazyky, je tak ohromná.
Válka skončila a babička směla zůstat. Pár roků na to babička
hospodu zavřela a já směl všude, do všech místností.
Sklepy
měly patra. Některá končila studánkou, jiná zatopenou chodbou
vedoucí do neznáma. Ve sklepě sudy, lahve, bedny, krysy, potkani,
myši. Dráty, trubky, koše, palety, starý nábytek.
Taneční
sál se stovkou židlí, velikánským radiem, klavírem a stařičkým
orchestrionem. Komůrky, komory, chodby, dámské a pánské
záchodky, garáže, dílny, prapodivná zákoutí.
A
půda. Vlastně tři půdy. Každá přístavba dvě stě padesát
let staré budovy, měla svou půdu. Po propojení se půdy spojily
v jednu velkou. Velikou ano, ale rozdělenou překážkami,
schody do dalšího patra. Půda byla samá truhla, skříň a
komoda. Prastaré cestovní kufry, krabice, pouzdra na klobouky.
Starý nábytek, vyměněná okna, obrazy, pytle s všelijakým
harampádím...
Hledal
jsem staré obrázkové knihy, mapy, cestopisy, verneovky. Byly tam,
ale psané švabachem a německy. Ale i tak bylo co prohlížet.
Svázané časopisy, encyklopedie, soubory pohlednic a staré dopisy.
Staré gramofonové desky, plakáty. Alba starých fotografií, noty,
mapy a účty. Návody, jak co rozchodit, šanony s účtenkami,
korespondence s dodavateli piva, minerálních vod....
V jedné
z krabic od margarínu byly útlé svazečky obálek a
korespondence lístků převázaných motouzem... Ty mě zaujaly
nejvíc. A navíc měly razítko „feld post“, což znamenalo, že
přišly z fronty, z 1.světové války. Asi od mého
dědečka. Vždyť ten si vzal babičku v průběhu této války.
Tatínek se narodil v roce 1918 a válka zrovna končila...
Bylo
mi dvanáct let, a ač se to nedělá, každou tu obálku jsem
otevřel a díval se. Nečetl. Psaný švabach je ke čtení snad
ještě horší než tištěný. Přesto jsem si z malůvek srdíček,
rtů a kytiček domyslel, co chtěl pisatel mé babičce sdělit.
Dopisy byly staré padesát let a více, přesto jsem je vracel do
krabice zpět převázané, jak je tam babička před mnoha desítkami
let uložila.
Jedna
věc mi po prohlédnutí té zamilované korespondence přece jen
nedala spát. Každá z těch korespondencí byla podepsána jen
velkým písmenem P. Nedalo mi to a zeptal jsem tehdy ještě žijící
babičky, jestli dědeček Arthur, její manžel je totožný s tím,
co jí psal ty dopisy schované na půdě v krabici od
margarínu. Nejdřív jsem dostal pohlavek, že jsem se vrtal, tam
kde jsem neměl co dělat, a pak babičce zjihnul hlas a vyprávěla
mi.
Měla
vážnou známost, měla před svatbou. Se světovou válkou nikdo
nepočítal. Peter, tak se jmenoval snoubenec narukoval a po roce
padl v Karpatech při ofenzivě Rusů. Babička, vyučená
krejčová poznala následující léto dědečka, slovo dalo slovo a
vzala si ho. Jeho dopisy tam nahoře na půdě nebyly. Nebyl na
psaní. O to víc mi toho později pověděl. A to, že babička má
schované na půdě dopisy jeho kamaráda, co padl věděl. Četl je
a babičce o nich nic neřekl. Prý se to nedělá.
Žádné komentáře:
Okomentovat